„A už toho mám dost! To toho hajzla kolaborantského bude mrzet!“ zaječel úředník, naskočil do auta a odjel.
Když vyšli o pár chvil později stěhováci s další skříní a neviděli úředníka, ba ani jeho auto, naskákali do dodávky a odjeli pryč. Tak, a je po všem, řekl jsem si. Zkusil jsem výtah. Normálně fungoval. Vyjel jsem do svého šestého patra. Doma jsem si dal sprchu, oblékl se a rozhodl, že si dám něco ke svačině. Přece jenom jsem naposledy jedl v závodní kantýně. Kuchařky tam byly milé, ale to jídlo. Bože, to byl ale zhmotněný hřích, to vám teda povím.
Podíval jsem se z okna a uviděl, jak ke vchodu dorazilo dobrých sedm policejních aut. A je to v prdeli. Sbohem, pane Čtvrtek. Byl jste dobrý chlap. Na ty vaše kouzla a čáry nikdy nezapomenu, ať už budete žít kdekoliv, pomyslel jsem si.
Jenomže z tohoto druhu myšlenek mě trochu vyvedla skutečnost, že policajti, kteří z aut vyskákali, byli po zuby ozbrojeni. Vypadalo to spíše, že jdou rozmetat nějakou demonstraci než vystěhovat stárnoucího kouzelníka. Praštil jsem s chlebem o kuchyňskou linku, obul se a vyrazil na chodbu. Pozoroval jsem dění ze schodů. Opatrně. Tak, aby mě nikdo neviděl.
Zvuky těžkých bot a hlasy plné příkazů se blížily jako láva sotva vybuchlé sopky. Nahánělo mi to hrůzu. Měl jsem husí kůži. Zároveň taky strach o pana Čtvrtka. Dostal jsem chuť na něj zavolat, ať neblbne. Že ho ti magoři určitě zastřelí jako divočáka a bude po všem. Jak jsem byl však zvědavý, tak jsem byl i zbabělý. Stejně by to nebylo k ničemu.
Dveře od bytu číslo 32 byly zavřeny. Policajti je obestoupili. Bylo jich tolik, že zaplnili i dvě patra níže. Trochu jsem ustoupil, aby někoho z nich nenapadlo zabezpečit i horní patro. Bušili na dveře. Vyzývali jej, ať vyleze s rukama nad hlavou. Slibovali mu, že se nic nestane. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat.
„Naserte si, vy rudí zmrdi!“ zaznělo z bytu. A hned po tom hlasité: „Mňáááu!“
Rány se rozezněly panelákem, jako by někomu spadl fakt obří kámen ze srdce. Bakelitové dveře vytvořené tím nejlepším bolševikem povolily po třetím nárazu. Vběhli dovnitř snad úplně všichni. Museli v tom bytě být nasáčkováni jako sardinky. Tolik mě to zajímalo, že jsem sešel o pár schodů níž a nahlédl.
Mezi chlápky s kvéry v hnědých uniformách jsem zahlédl pana Čtvrtka, spokojeně sedícího v křesle. Pořád hladil kocoura. Mířili na něj a řvali jeden přes druhého, že pokud se nevzdá, začnou na příkaz vlády střílet.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Skvělý a velmi originální koncept, který nápaditě propojuje šedivou realitu socialismu s magickým realismem. Myšlenka, že útlak a střelba do nevinného člověka způsobí jeho nezastavitelné množení, je geniální metaforou pro sílu odporu a touhu po svobodě. Zápletka má jasný tah na branku a nosná myšlenka v závěru krásně a přirozeně rezonuje.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti výborně zachytit tísnivou, a přitom absurdní atmosféru minulého režimu, která skvěle kontrastuje s hravou magií pana Čtvrtka. Scéna s nekonečným stěhováním nábytku je úsměvná a skvěle buduje napětí před dramatickým finále. Emoce vypravěče jsou uvěřitelné, i když přechod k ozbrojenému konfliktu s tanky působí možná až příliš překotně, což trochu narušuje jinak pečlivě budovanou náladu.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí přirozeně, což čtenáře snadno udrží v ději. Stylistika je na dobré úrovni, ale občas narazíš na krkolomnější větné konstrukce a zbytečné interpunkční chyby, jako jsou čárky navíc nebo překlepy (např. ‘byť nesrazila’). Pokud si text po sobě ještě párkrát nahlas přečteš a uhladíš tyto drobné nedokonalosti, tvé vyprávění získá mnohem profesionálnější ráz.
Celkové hodnocení:
Tvá povídka je nesmírně poutavá a ukazuje, že máš obrovský cit pro budování příběhu s hlubší myšlenkou. Spojení historických reálií s prvky fantastiky ti opravdu sedí a dokážeš čtenáře nejen pobavit, ale i donutit k zamyšlení. Pokračuj ve psaní, máš skvělou fantazii a tvůj autorský hlas je už teď velmi silný a osobitý.