Národní povstání

Drama Politika Satira Společnost

Četba díla zabere cca 14 min.

Pomalu se zvedl. Prošel bytem. Znovu se ozvalo bušení na dveře.

„No jo! Už jdu! To nemáte ani špetku trpělivosti?!“ ohradil se pan Čtvrtek.

„Otevřete ty dveře!“

Otevřel. Kolem něj se prosoukali čtyři hromotluci v oranžových montérkách.

„Co to má znamenat? Kam si myslíte, že jdete?!“

Na jeho otázky nereagovali. Místo toho se zjevil úředník. Visel na něm šedý oblek a rudá kravata. Strčil papír panu Čtvrtkovi přímo před nos. Když zaostřil, uviděl příkaz k vystěhování.

Nebyl to ten typ, který by se rozčílil. Stěhováci se mezitím chopili gauče. Domlouvali se, jak tu těžkou věc ponesou. Úředník se šklebil, aniž by slova pronesl.

„A kam mě jako chcete přestěhovat? Poctivě pracuju, všechno platím. Tohle musí být omyl.“

„Jste pan Čtvrtek?“

„To jo, ale…“

„Je tady napsáno vaše jméno?“

„Ano, to je, ale…“

„Tak v tom případě vám musím oznámit, že jste úředně vystěhován.“

„A kam mě jako ráčíte přestěhovat?“ zeptal se znova.

„Prosím?“

„Kam mě stěhujete?“

„Řekl jsem, že jste vystěhován. Neřekl jsem, že budete přestěhován. V tom je dost markantní rozdíl, nemyslíte?“ Upravil si kravatu. Byl malý, takže při pohledu na pana Čtvrtka musel trochu zaklánět hlavu. „Všechen váš majetek bude zkonfiskován. Včetně tohoto bytu. Teď prosím uhněte těmto pánům, aby mohli projít.“

Kolem těch dvou se prosoukali oddechující hromotluci. Čela se jim rosila už teď. A to je čekalo ještě pět pater po schodech. Do výtahu se takový nábytek nemohl vlézt. To bylo zjevné.

„Nuže dobrá. Nechejte mně alespoň najít mého kocoura a ještě si na chvíli počkat támhle v křesle. Až odnesou úplně všechno, sám jim s tím křeslem pomůžu a odporoučím se, co vy na to?“

Úředník se zamračil. Zadíval se na dokument, který mu pan Čtvrtek vrátil. Neviděl tam nic, co by bylo proti této prosbě.

„Tak dobrá. Počkám dole v autě, abych si ověřil, že jste to splnil.“

„Skvělé. Nechám odemčeno.“

„Klíč.“

„Prosím?“

„Dejte mi klíč od bytu.“

„Ale samo sebou.“ Rozzářil se a podal mu celý svazek.

Zatímco na okamžik osaměl, vrátil se do ložnice. Kocour ležel na posteli a olizoval si kulky.

„Tak to vypadá, Pátku, že budeme muset odejít.“

Jako by ho zvíře slyšelo, zkamenělo i s vyplazeným jazykem. Černé zornice zaplnily žluté oči. Vyskočil na čtyři a odrazil se od matrace svému majiteli do náruče. Oba se znovu posadili do křesla. Čtvrtek hladil kocoura a ten začal spokojeně přít. Zanedlouho dorazili stěhováci.