Aby tomu dodali patřičnou váhu, všichni natáhli zbraně a zamířili. V ten moment se po schodech přihnali dva úředníci. Jednoho jsem už znal, byl to ten skrček, druhý byl starší dlouhán. Jemu sako padlo dokonale. Vypadalo to, že jde o velké zvíře. Jakmile ho policejní vojsko spatřilo, udělali cestu přímo k narušiteli.
„Pane Čtvrtku! Dopustil jste se vlastizrady! Jste kolaborant! Chcete zničit náš dokonalý režim! A tohle v této zemi rozhodně nebude tolerováno. Ve jménu vlády vás vyzývám, abyste se vzdal nebo začneme střílet!“ Napadlo mě, proč ho prostě nezpacifikují. Vždyť měl na klíně jenom toho obyčejného kocoura. Nic víc. „Počítám do tří!“
„Naserte si!“ zazněla zjevná odpověď přímo z pohodlného křesla z Tuzexu.
Střelba byla tak ohlušující, že jsem si musel zacpat uši. Utíkal jsem zpátky do svého bytu. Nedoběhl jsem tam však. Zarazil mě křik samotných policajtů.
„To není možné! Střílejte! Střílejte! Pane bože!“ řval jeden přes druhého.
Střelba nepřestávala. Pach střelného prachu se linul chodbou. Strachem jsem ztuhnul. Z očí mi vyhrkly slzy. Třásl jsem se, jako když mi tenkrát na vojně udělali deku.
Několik policajtů utíkalo po schodech dolů. A další je následovali. Za nimi pak další. Někteří za sebou stříleli jako šílení. A já omdlel.
Jenom na chvíli.
Probudil jsem se s tím, že mě olizoval kocour. Otevřel jsem oči a uviděl jsem jich kolem mě dobrých dvacet. Co to má znamenat? Už jsem nerozuměl vůbec ničemu. Někdo mě chytil za ruku. Postavil na nohy. Pan Čtvrtek. On a jeho dvacet kopií.
„Je na čase, mladý muži, abychom tomu režimu trochu nakopali prdel, no ne?“
„Co to má znamenat?“ udivil jsem se.
„Běžte domů. Nechte to na mně. Však já už dávno vím, že je vás v té fabrice škoda.“
Celá skvadra pánů Čtvrtků se rozběhla po schodech pryč i se svými kocoury. Ani nevím jak, ale vrátil jsem so do svého bytu. Přiběhl jsem k oknu a uviděl, jak přijíždějí tanky. TANKY! To snad není možné. Vyběhlo proti nim dobrých čtyřicet postav a dalších čtyřicet koček. Z tanku po nich začali pálit z kulometu. A v tu chvíli jich nebylo čtyřicet, ale stovka. A čím víc se zástupci režimu snažili toho chlapa zastavit, tím víc ho prostě a jednoduše bylo…
Je to tak. Věřte mi nebo ne. Byl jsem u samotného zrodu povstání lidu. A naučil jsem se, z toho jednu jedinou věc a to: Pokud budete člověka utiskovat a zaplňovat lží, nakonec se jeho existence tolik znásobí, že už nezbude úniku.
Nevím, co dělá pan Čtvrtek dnes, ale já konečně dopsal další román. A může svobodně vyjít. Ve svobodném nakladatelství. Ve svobodné zemi. A kdyby snad někoho napadlo svobodu znovu napadnout, jsem si jist, že existují další kouzelníci čekající ve svých křeslech se svými kocoury. V klidu. V ústraní. Až dají komunismu zase přes držku…
Hlasité předčítání
To je hezké