Dva si vzali na paškál stůl, další zase kuchyňské židle. Čtvrtka, si vůbec nevšímali. Nejspíš jim úředník sdělil poslední přání obyvatele tohoto bytu.
Trvalo to kolem hodiny a dodávka byla plná. Upřímně? Stěhováci nebyli nejostřejší tužky z penálu. A to z jednoduchého důvodu.
„Nezdá se vám, že tenhle stůl, už jednou nesli dolů?“ zeptala se mě paní Horáková, která vykukovala ze dveří svého bytu.
„Taky mám pocit, že jsem je už jednou viděl s tímhle krámem projít,“ zkonstatoval jsem.
Ani nevím proč, ale něco mě na té chodbě prostě drželo. Snad to byl soucit s chlápkem, který mi tak zpestřil dětství. Mě a hromadě dalších v sousedství. Bylo mi ho ve skutečnosti líto. Nechápal jsem, čím může být takhle potrhlý kouzelník vinný, že se ho rozhodli odstěhovat.
„Promiňte,“ oslovil jsem jednoho stěhováka, když se vracel po schodech do bytu. „Můžete mi říct, kam pana Čtvrtka stěhujete?“
„Nikam, chlapče. Ten se nestěhuje nikam. Leda tak do basy,“ zasmál se hlubokým hlasem a stoupal po schodech dál.
„Proč si nevemete výtah?“ zajímalo mě.
„Je rozbitý,“ zazněla odpověď. „Běž domů.“
To sotva, pomyslel jsem si.
Místo toho jsem znovu sešel ven. Na chvíli mě překvapilo, jak ostré slunce ten den zářilo. Musel jsem přivřít oči. Vytáhnul jsem cigaretu, zapalovač a připálil si. To, co jsem následně spatřil, mi nešlo do hlavy.
Dodávka praskala ve švech. Vedle ní se začala kupit hromada nábytku. Tři gauče, na nich pět stolů, dvanáct židlí, osm skříní, dvě postele, třímetrová hromada šuplíků, dvě lednice, tři pračky. A stěhováci kolem mě prošli s dalším gaučem, hodili ho na hromadu a značně zpocení se vrátili zpátky.
Jak jsem je to viděl snášet po schodech, tak mi ani nedošlo, že nosí pořád to samé. Možná za to mohla Horáková. Vedla si ty své drby a já je poslouchal jen na půl ucha. Nejspíš.
Kolem té hromady ostatně poskakoval úředník. Zapisoval si každou položku, počítal je, kroutil hlavou, zlostně se zakusoval do tužky, skřípal zuby. Vypadal jako trpaslík, který hledá ukradený rýč. Musel jsem se tomu trochu zasmát. To vás ale převezl, napadlo mě. Moc dobře jsem věděl, odkud vítr vane. Nemusel jsem ani jít nahoru, aby mi došlo, že si teďka pan Čtvrtek hoví ve svém křesle, hladí svého kocoura a baví se nad tím, jak ti chlapi dřou a dřou.
Pokaždé, co dorazili dolů s dalším kusem totožného nábytku, je úředník pod výhružkami vyzýval, ať si pohnou. Mával pěstmi ve vzduchu, dupal po záhonku paní Molierové, ale nebylo mu to nic platné. Pracovníci jen krčili zpocená ramena a naprosto vyřízení se znova a znova vraceli zpátky.
Hlasité předčítání
To je hezké