Často jsem byl svědkem toho, jak se lidé utíkali do skupin, kde vykřikovali tatáž slova bez obsahu. Hnal je pocit prázdnoty a osamění. Svěřil jsem se mému příteli, který odpověděl: Lidé ztrácejí schopnost cítit, co je v životě podstatné. Řekl jsem záměrně cítit, protože náplň života nevnímáme pouze rozumem. Žijeme v době, kdy se naše vědomí důležitosti ztrácí ve složité organizaci lidského společenství, v organizaci, která je prostému a ctižádostivému srdci cizí. Nedivme se, že se mnozí z nás stávají ve věcech pro ně nejdůležitějších nástrojem moci, o které prakticky nemají ani ponětí. Výsledkem je pasivní vzdor, otravné zaměstnání, nuda a strach ze samoty. Ve svobodném světě se s nikým předem nepočítá, proto je tolik lidí ochotno prodat vlastní duši agitaci, proto jsme se nakonec všichni stali obětí jedné ideologie, zjednodušeného dogmatu o společenské existenci a společné cestě k blahobytu.
Víra ve vlastní rozum a ve vlastní cestu poznání pravdy o životě činí mého přítele nezranitelným a nesnesitelným pro mnoho lidí. Kdosi o něm prohlásil, že je domýšlivý a povýšený. Můj přítel se ho zeptal:
„Můžete mi, vážený pane, uvést alespoň jeden příklad, kdy jsem se choval domýšlivě nebo jednal povýšeně? Rád si vezmu oprávněnou kritiku k srdci.“
„Když vám člověk něco vykládá, tváříte se, jako byste spolknul všechnu moudrost světa,“ řekl dotyčný.
„Ach, promiňte, příště, až budete chtít se mnou hovořit, přineste s sebou masku obecního blba, rád si ji před vámi nasadím.“
„Vidíte sám, na všechno máte hned odpověď.“
„Toužíte-li pouze po monologu, budu napříště mlčet. Pro můj vlastní přínos z rozhovoru stačí, abych naslouchal.“
„To není třeba, jen své výroky nemusíte přednášet s takovou jistotou. Jste příliš neomylný ve svých pravdách.“
„Vážený pane, snad nechcete, abych vám říkal názory, o kterých nejsem přesvědčen? Pokud chcete slyšet povídačky, měl jste mě na to upozornit.“
Lidé neradi slyší kritiku a ze všeho nejvíc touží po uznání, řekl jsem svému příteli. Nebylo by někdy lépe dát jim raději za pravdu a získat si tak jejich náklonnost?
Pokud budu od někoho žádat, aby mi vyčistil ucpaný odpad, nebo aby si ode mne koupil obraz, na který se již nemohu dívat, rád tak učiním, dostalo se mi odpovědi. Nikdy však nebudu přikyvovat člověku, kterého považuji za svého přítele, přestože vůči němu nebudu šetřit obdivem, jakého si můj přítel zaslouží. Trpí-li někdo nedostatkem sebedůvěry, budu mu chvalořečit, abych mu pomohl. Chybí-li však někomu sebeúcta, nebudu předstírat slabomyslnost jenom proto, abych se mu zalíbil. Naproti tomu nebudu vyvracet životní filosofii tažnému psu, který je přesvědčen, že zadek ve spřežení před ním je stejně dobrý k zakousnutí, jako ten jeho.
Hlasité předčítání