Manie
Špendlík jsem si na krk vetkla
nechystám se k branám pekla
připadám si jako knedla
hořké mandle už jsem jedla.
Připíchnutá na špendlíku
našmátrám já někdy kliku
popostoupit do pokoje
vyndat nohy z toho hnoje?
Boty otřít, vstoupit dovnitř
jen se urvat od kolíku
předpokoje vlastních zlostí
problémů a mrzutostí.
Pustit koně na pastviny
vymotat se z pavučiny
strachů, děsů, čertoviny
pochybností vlastní viny.
Neděsit se co je ve tmě
nezkoumat jen co je ve mně.
Okolí to vnímá kladně,
že bych už nebyla na dně?
Neřeším už jenom sebe
nad hlavou se klene nebe
na něm hvězdy, jež se třpytí
vnímám to co jiní cítí.
Krásy světa – motýl létá
pták si zpívá, oslík zívá
kytka kvete, louka voní
děťátko si běhá po ní
čmelák bzučí, balón vzlétá
v úspěchu jen není meta
nejsem přeci pupek světa
ať si byznys jiným vzkvétá.
Jen ať tohle trvá věčně
nejsou třeba zbraně sečné
Duši svou už nemučím
od dětí se naučím
sedět líně na mýtině
s radostí se hrabat v hlíně
vidět perlu v kapce rosy
slyšet ráno zpívat kosy.
Své anděly poprosím
ať už skuhrat nemusím
chci žít drobné radosti
čerpat z lidské moudrosti.
Hlasité předčítání
