“Ale jen je nechte, pane kolego, nic lepšího teď nemají. A ještě dlouho mít nebudou. Dělají, co umí a čeho jsou teď jako druh schopni. Ještě dlouho se to nezmění a je to tak správně. Nejsou na špatné cestě, vlastně si vedou docela dobře, ale stále nedokážou přijmout možnost, že mohou existovat i lepší. Nebo snad ani nechtějí? Vždyť už tolikrát na rozcestí změnili směr. Tolik by ztratili, kdyby si konečně přiznali, že neví a nikdy vědět nebudou? Že šlo skutečně o rozcestí a ne jen o zatáčku? Nevědět přece není ostuda. Stejně jako mlčet není ostuda. No není tomu tak?” obrátila se Alnilam tázavě na svého společníka.
—
Mizar mlčel. Konečně totiž zaostřil s přesností, která slibovala dostatečnou míru zábavy, ten správný kousek vesmíru. Alnilam se za ním ve své otázce opozdila. Ale jen na okamžik. Už byla tu, aby společně sledovali cíl jejich zájmu. Nenápadná planeta, kterých jsou ve vesmíru spousty, jak ty dvě dobře věděly. Mnoho z nich už tolikrát pro ukrácení dlouhé chvíle pozorovaly. Netrpělivost stoupala. Žhnuly zvědavostí.
“Tak se podívejme. Pobaví nás i tentokrát?” Nedočkavost byla v Mizarově hlase jasně znát.
“Sázím, na ně, pane kolego. Věřím jim,” odvětila nejistě Alnilam.
“Nakonec ani nevím, co bych si přál vidět raději. Jestli opakování těch bytostně lidských, po tisíciletí trvajících chyb, nebo něco, co by snad naznačovalo skutečný krok kamsi dál,” povzdechl si Mizar hloubavě, jako by se bál prohlédnout těch několik málo kilometrů pod šedavá mračna.
“Ale no tak, příteli, nezoufejte. Určitě tu dnes čas nemarníme. Jak by dokázali potlačit, co je v nich tak pevně zakořeněno? A s touto překážkou, s tímto zatížením nepostoupí vpřed ani o chlup. Takže já jsem klidná, “ chlácholila Alnilam skleslého společníka.
“Asi to tak bude. Bohužel. Víte, to už by snad ani nebyli lidé, kdyby se chovali jinak, než dosud. Ale jen máloco trvá věčně. Nějaký čas jsme se o toto místo nezajímali. Mohlo se stát ledacos. Třeba už ani žádní lidé nejsou. Možná zanikli, když přišli o svou podstatu. Kdoví,” pokoušel se Mizar dosti chabě potlačit svou skepsi. Příliš se mu to ale nedařilo. Dobře věděl, že možné je leccos, ale cokoliv jistě ne.
“Něco na tom bude, pane kolego. Jen málokdo ve vesmíru dokáže překonat svůj strach a svou hrdost a s pokorou přijmout tu absolutní nejistotu. Uvidíme. My dva však doufejme, že se jim to nezdařilo. Nerada bych, abychom tu teď ztráceli čas, zvlášť po tom, co jste se ke mně s důvěrou připojil,” uzavřela Alnilam, aby vrátila jejich pozornost k touze po laciné zábavě, jež je v tom okamžiku spojovala.
“No páni, vidíte je?”
“Ano, vidím. Tak co tomu říkáte? Stálo to za to?”
“Těžko povědět. Ještě chvíli počkejme. Času máme dost!”
“Máme. Stejně tak, jako ho mají oni.”
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad personifikovat hvězdy a nechat je s nadhledem glosovat lidské dějiny je velmi nosný a přináší zajímavou filozofickou rovinu. Myšlenka, že lidská potřeba jistoty (od mýtů přes náboženství až po vědu) je z vesmírného hlediska vlastně úsměvná, dává textu nečekanou hloubku. I když se nejedná o akční zápletku, tento konverzační koncept funguje jako skvělé zrcadlo nastavené lidstvu.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu dýchá příjemně melancholická a lehce cynická nálada prastarých bytostí, pro které jsou celá tisíciletí jen zlomkem vteřiny. Podařilo se ti skvěle zachytit ten obrovský vesmírný odstup a zároveň jakousi pobavenou rodičovskou shovívavost hvězd vůči lidem. Atmosféra by mohla být ještě o něco silnější, kdybys kromě dialogu zapojil i více smyslových popisů samotného vesmíru a vizuálního pozorování planety.
Provedení – ★★★★☆
Tvůj styl psaní je vyzrálý, máš bohatou slovní zásobu a dialogy mezi hvězdami plynou velmi přirozeně a inteligentně. Vstup vypravěče ve druhé části působí trochu rušivě a zbytečně vytrhává čtenáře z jinak pohlcující konverzace. V textu se objevuje několik drobných překlepů (např. „kde jsem zůstali“ nebo „Vůbec jsem je nezajímali“ místo „jsme“), ale celkově je povídka velmi čtivá, plynulá a stylisticky na vysoké úrovni.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi inteligentní a přemýšlivý text, který ukazuje tvůj cit pro filozofické přesahy a schopnost psát poutavé dialogy. Ačkoliv povídce chybí klasická dějová linka a akce, dokáže čtenáře udržet v napětí čistě silou myšlenky a zvědavostí, co hvězdy nakonec uvidí. Rozhodně v psaní pokračuj, máš skvělý pozorovací talent a umíš pracovat se složitějšími tématy.