“Ano, bylo pak kam vzhlížet, ke komu se vztahovat, kam směřovat své modlitby. Pro nás hvězdy ale v jejich srdcích místo nezbylo. A snad je to tak i dobře. Kdoví jakou roli by nám zas přiřkli,” dodal s chabě skrývaným smutkem Mizar a pokračoval: “Musím říct, že se tímhle vzpomínáním nebavím tolik, jak jsi slibovala.
“Nesmíš dovolit celku zastínit tvůj výhled. Pozoruj detaily,“ pokusila se Alnilam oživit společníkův zájem o sdílenou kratochvíli, “hlavu pozvedali k nebi, viděli Slunce, Měsíc a nás všechny, ale hledali tam svého Boha. K němu se modlili a jeho se obávali. A i když nás mohli zahlédnout zcela jasně, opět s neochvějnou jistotou věděli, že my nejsme důležití. Vůbec jsem je nezajímali, přestože smrt některé z nás, byť i poměrně vzdálené, je mohl ovlivnit víc, nežli Bůh, kterého hledali se směšnou sebejistotou na špatném místě. A o světě kolem věděli naprosto vše. Bylo to přece psáno v Knize.”
Mizar se pousmál a trochu zastyděl: “Máš asi pravdu. Tohle jsem přehlédl. Ale abychom jim nekřivdili. Svedou víc, než být jen strachem slepí fanatici, přestože v téhle roli jsou opravdu skvělí. Vždyť co přišlo potom? Jak jen tomu říkali?”
“Věda!” vytáhla Alnilam podivný pojem ze své věkovité paměti, “konečně jsme se stali předmětem zájmu jejich rozumu. Už jednou před tisíci lety k tomu došlo. Nyní ale hodlali ve svém přesvědčení vytrvat o něco pevněji. Opět.”
“Ano, děkuji za připomenutí. Věda. Pochybnosti byly konečně vpuštěny do arény poznání a lidé tak přišli na zajímavé věci. Tak my kupříkladu jsme podle té jejich vědy složeny z hmoty, které říkají plazma. No skutečně, prostě ionizovaný plyn. Vidíte, a mají hotovo. Ale klid, jen klid, je to dokázáno. Dobře se dívali, správně počítali a pravda je na světě,” uchichtl se Mizar.
“To víte, vrozené pudy jen tak nepotlačíte. Čím leží hlouběji, tím spíš překonají věky. Už zase vědí. Už samotné pojmenování nového způsobu poznávání má potvrdit jeho neomylnost. Proč by mu také jinak přiřkli takové jméno, no ne?”
“Po tolika tisících let už si dokázali vyvinout způsob, jak se o své pravdě přesvědčit. A zase ani stín pochybnosti. Ano, vzali pochyby na milost, ale jen tam, kde se jim to hodilo. Kde jim to neslo. Nepochybovali totiž o svých pochybnostech, protože něčím si chtěli být jisti. Znovu se projevila ta jejich nezlomná přirozenost,” dovolil si Mizar jízlivou poznámku.

Nápad – ★★★★☆
Nápad personifikovat hvězdy a nechat je s nadhledem glosovat lidské dějiny je velmi nosný a přináší zajímavou filozofickou rovinu. Myšlenka, že lidská potřeba jistoty (od mýtů přes náboženství až po vědu) je z vesmírného hlediska vlastně úsměvná, dává textu nečekanou hloubku. I když se nejedná o akční zápletku, tento konverzační koncept funguje jako skvělé zrcadlo nastavené lidstvu.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu dýchá příjemně melancholická a lehce cynická nálada prastarých bytostí, pro které jsou celá tisíciletí jen zlomkem vteřiny. Podařilo se ti skvěle zachytit ten obrovský vesmírný odstup a zároveň jakousi pobavenou rodičovskou shovívavost hvězd vůči lidem. Atmosféra by mohla být ještě o něco silnější, kdybys kromě dialogu zapojil i více smyslových popisů samotného vesmíru a vizuálního pozorování planety.
Provedení – ★★★★☆
Tvůj styl psaní je vyzrálý, máš bohatou slovní zásobu a dialogy mezi hvězdami plynou velmi přirozeně a inteligentně. Vstup vypravěče ve druhé části působí trochu rušivě a zbytečně vytrhává čtenáře z jinak pohlcující konverzace. V textu se objevuje několik drobných překlepů (např. „kde jsem zůstali“ nebo „Vůbec jsem je nezajímali“ místo „jsme“), ale celkově je povídka velmi čtivá, plynulá a stylisticky na vysoké úrovni.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi inteligentní a přemýšlivý text, který ukazuje tvůj cit pro filozofické přesahy a schopnost psát poutavé dialogy. Ačkoliv povídce chybí klasická dějová linka a akce, dokáže čtenáře udržet v napětí čistě silou myšlenky a zvědavostí, co hvězdy nakonec uvidí. Rozhodně v psaní pokračuj, máš skvělý pozorovací talent a umíš pracovat se složitějšími tématy.