“Tehdy jsme ale ještě netušili, že právě tohle je jim bytostně vlastní. Že mají tu slepou potřebu rozumět světu kolem nich za každou cenu, byť by se třeba i sami obelhávali, tak hluboce zakořeněnou,” doplnila společné vzpomínání Alnilam.
“Že jim ale pak ta vidina ohňů na obloze pěkně dlouho vydržela! Už tehdy nedokázali tu zdánlivě přesvědčivou myšlenku zpochybnit. Vím, jejich rod byl ještě mladý. Zatím se jen rozhlíželi. Snad i proto se k ní takovou silou upnuli. Drželi se jí zuby nehty. Později se ale nechovali jinak. To už dobře víme. Hlavně že měli nějakou oporu. Skoro vždy tak tomu v jejich dějinách bylo. Proč by se sami připravovali o jistotu, přestože byla tak vratká?” Mizar se vždy mnohem usilovněji než Alnilam pokoušel najít a vyjádřit skrytý význam příběhů mnoha civilizací, které sledovali.
Jeho pravidelnou kolegyni v dialogu však taková hloubavost obtěžovala. K čemu to? Takové konstrukce působily fádně a nudily. Rozptýlení nacházela spíše v jednotlivostech, které bylo možné bez potíží vytrhnout ze souvislostí historického vývoje. Snažila se pak v hovoru postoupit dál. Nebylo podle ní nutné vyslovit každou myšlenku až do posledního písmene. Zvlášť když byla všem tak jasná.
“Vydržela jim,” přisvědčila Alnilam, “ale netrvala věčně. Dostali šanci. Rozvíjeli se, rostli, upadali, aby pak zas a znova ze země vstávali a kolem se rozhlíželi novýma očima. Tak dřív nebo později museli přijmout jiné vidění světa a nebe nad hlavou.”
“Jestli se to ale dalo nazvat pokrokem, tím si nejsem jistý. Navíc se o nás v té doby zas tolik nezajímali. Zahleděli se příliš do sebe, přestože k nebesům vroucně a s nadějí vzhlíželi. Nás tam ale nehledali. Ponechali nás svázané v těch směšných souhvězdích, která zdědili, a víc nic,” posteskl si dopáleně Mizar.
“Odsunuli nás do sféry stálic, kde jsem zůstali po staletí trčet. Zem, po které se životem plahočili, zůstala pod nimi a vše, v co doufali, zářilo na nebesích. Líně jsme se vlekli nebeskou bání, ale jen málokterého z nich to zajímalo. A pokud se snad našel takový opovážlivec, byl smeten. Ostatní pak dál neochvějně věřili, že jejich nevýznamný svět je středem vesmíru, kdežto vše důležité visí nad ním. A kde jinde hledat spásu, nežli nad hlavou?” přidala se hořce, avšak s lehkým pochopením Alnilam.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad personifikovat hvězdy a nechat je s nadhledem glosovat lidské dějiny je velmi nosný a přináší zajímavou filozofickou rovinu. Myšlenka, že lidská potřeba jistoty (od mýtů přes náboženství až po vědu) je z vesmírného hlediska vlastně úsměvná, dává textu nečekanou hloubku. I když se nejedná o akční zápletku, tento konverzační koncept funguje jako skvělé zrcadlo nastavené lidstvu.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu dýchá příjemně melancholická a lehce cynická nálada prastarých bytostí, pro které jsou celá tisíciletí jen zlomkem vteřiny. Podařilo se ti skvěle zachytit ten obrovský vesmírný odstup a zároveň jakousi pobavenou rodičovskou shovívavost hvězd vůči lidem. Atmosféra by mohla být ještě o něco silnější, kdybys kromě dialogu zapojil i více smyslových popisů samotného vesmíru a vizuálního pozorování planety.
Provedení – ★★★★☆
Tvůj styl psaní je vyzrálý, máš bohatou slovní zásobu a dialogy mezi hvězdami plynou velmi přirozeně a inteligentně. Vstup vypravěče ve druhé části působí trochu rušivě a zbytečně vytrhává čtenáře z jinak pohlcující konverzace. V textu se objevuje několik drobných překlepů (např. „kde jsem zůstali“ nebo „Vůbec jsem je nezajímali“ místo „jsme“), ale celkově je povídka velmi čtivá, plynulá a stylisticky na vysoké úrovni.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi inteligentní a přemýšlivý text, který ukazuje tvůj cit pro filozofické přesahy a schopnost psát poutavé dialogy. Ačkoliv povídce chybí klasická dějová linka a akce, dokáže čtenáře udržet v napětí čistě silou myšlenky a zvědavostí, co hvězdy nakonec uvidí. Rozhodně v psaní pokračuj, máš skvělý pozorovací talent a umíš pracovat se složitějšími tématy.