Téměř po čtyřech jsem se vyškrábal na nízký kopec nad stezkou. Podivuhodný vichr ještě zesílil, opřel se mi do hrudi a div mě v jeden moment nepřevrátil zpět. Ustál jsem ale jak jej, tak i následný nápor deště, který v silných cárech konečně plnou silou dolehl na zem. Ohluchl jsem. Troubení ustalo. Všechno se rozpilo v nerozlišitelném monotonním šumu listí podrobeného nemilosrdnému vodnímu náporu. Černé nebe prořízl blesk a téměř denní světlo náhle ozářilo okolní křivé větve a tančící křoviska. A tam, na blízkém obzoru mezi stromy a kapradím, za silnou dešťovou stěnou, jsem jej konečně spatřil! Jen matně, jen letmo… ale přísahám, byl to On! Albrecht, jeho tvář, silueta, která se krátce mihla na pouti lesem a rázem zas zmizela do noci. Vykřikl jsem, ne úlekem, ale nadšením!
„Albrechte!“ volal jsem. „Albrechte!“
Ale v hluku přírodních živlů jsem sám sebe neslyšel. Celý promáčený jsem zbrkle doklopýtal na místo, kde Albrecht stál. Ale bylo tam jen bahno, zpřelámané větve a udusané listí. A mezi listím v rozblácené pěšině pár otisků stop. Kopyta.
Vzpomněl jsem si na majestátní zvíře, které jsem tu již jednou potkal a konečně rozpoznal původ toho tajemného nočního reku – jelení troubení. Zvěřina, kterou Albrechta pravděpodobně sleduje. Ďábel místního pekla. Jeho múza…
Pokračoval jsem stopami naznačeným směrem v naději, že Albrechta dostihnu. Zpustošený a promáčený na kost, špinavý od bahna. Stále hlouběji mezi stromy, stále těsněji namačkané na sebe, až jsem se brzy jen sotva prodíral nízkým křovím a pařáty větví, které sápaly mou tvář i oblečení. Hrom znovu zahřměl, avšak blesk už tentokrát nic nevyjevil. Nepropustná klenba košatých větví vstřebala všechny paprsky do posledního fotonu. Ulpěl jsem v temnotě – v nerozlišitelném, neforemném prostoru, kde už nebyl sever, ani jih. Ani východ, ani návrat zpět. Jediný záchytný bod vystoupil, jako nedosažitelná hvězda vsazená na pozadí půlnoční nebe – vzdálené žluté světélko, jako maják nepravidelně problikávající nicotou. Klopýtal jsem za ním bahnem a kamením, přes popadané kmeny a vyvrácené kořeny, od stromu ke stromu, jen marně uhýbaje ostrým drápům černých větví. Až jsem brzy v onom světle rozeznal rysy okenic a o pár kroků blíže několik postav uvnitř starého srubu, skrytého hluboko uprostřed hor.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.