Pak přišla další.
A další.
A znovu.
Každý úder byl těžší než ten předchozí, surový a neúprosný, až se pohyb změnil v neovladatelný sled ran, které už nevedla rozvaha, ale čistý instinkt přežití.
Nakonec nastalo ticho, přerušované je Vincentovým oddechováním. Oba zůstali stát nad tím, co ještě před chvílí bylo něčím, co je chtělo zabít.
Vincent se sesunul na zem jako první. Franz ho následoval o chvíli později.
„Tak… a je po ní,“ vydechl Vincent. „Zvládli jsme to. “
Franz se slabě pousmál. Spíš jen reflex než radost.
„Jo… zvládli.“
Jejich pohledy náhle sklouzly k masivní posteli, na které ležel Pavel. Stále nehybný. Až příliš tichý.
Vincent se namáhavě zvedl a došel k němu. Chvíli jen stál a zíral na nehybné tělo. Pak zavrtěl hlavou.
„Ale Pavel to nezvládl,“ řekl smutně. „Přišli jsme pozdě.“
Franz mu na to nic neřekl, jen neznatelně přikývl.
Dlouho pak seděli na podlaze a mlčky zírali do stěn chaty, jako by čekali, že se ještě něco pohne, ozve nebo vrátí. Ticho bylo těžké a neproniknutelné.
Pak se Franz pomalu zvedl. Pohyboval se strnule, jako člověk, který už v sobě nemá žádnou energii navíc, a přesto ví, že ještě není konec.
Podíval se na Vincenta a tiše, ale rozhodně pronesl: „Musíme to tu spálit.“
Vincent se na něj podíval jen krátce. Stačil jeden pohled — víc nebylo potřeba.
„Souhlasím. Podíváme se po nějaké palivu.“
Franz došel ke stolu z jedné strany posetému nejrůznějšími papíry a starými knihami. Na druhé straně stolu pak stály různé lahvičky a baňky s neznámými tekutinami. Uchopil první lejstro, které mu přišlo pod ruku, ale moc si nepočetl, neboť psaní bylo napsáno jazykem, kterému nerozuměl.
Mezitím Vincent prohledával kredenc, který stál vedle polorozbořených kamen, ale kromě špinavých hrnců a několika hrnečků s uštípnutými uchy v něm nic zajímavého nebylo.
„Máš něco? Tady nic není,“ řekl a sledoval přitom Franze, jak se snaží dostat do zavřené skříně.
„Na stole je jen bordel. Plno papírů a nějaké lahvičky bůhví s čím, ale nic, co by připomínalo benzín nebo petrolej,“ odpověděl a lomcoval přitom s bytelným zámkem. „Třeba je něco v téhle skříni. Pojď mi pomoct.“
„Počkej, uhni na bok.“ Vincent popadl sekeru a tupou stranou udeřil do zámku, který náraz nevydržel a rozletěl se na dvě části. Mladík otevřel mohutnou dveře, což doprovodilo hlasité zavrzání.
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!