֍ 30. Dobrodružství směrem ke stájím ֍
Ani nespím a ráno jsem připravená, když ještě slunce není na obloze. A já přesně z toho důvodu doufám, že nikdo nebude připravený na mé výzvědy. Kdo by se přece dobrovolně budil v takovou hodinu, že?
I přesto opatrně otevřu dveře a vykouknu.
Nikde nikdo.
Ještě opatrněji zavřu a pomalu se vydám kupředu. Poté co spatřím dvě klimbající hory svalů, kteří jsou zodpovědní za hlídání mé maličkosti, se mi na tváři rozlije široký úsměv. Nato udělám několik velmi kontrolovaných kroků kolem nich. Na čele mi vyrazí pot, ale pokračuji jednolitým tempem dál. To že spí ještě neznamená, že mám vyhráno…
Vtom se ozve hlasité zachrápání a já se nutím držet krok a jen nenápadně se ohlédnout. Chvíli váhám, jestli se o to vůbec pokoušet, protože co vypadá víc podezřeleji než plížící se osoba, která se nervózně otáčí při sebemenším šramotu?
Nikdo se na mě s křikem nežene a tak po sekundě dalšího váhání risknu rychlý pohled zpět. Jeden z dvojice se naklonil, takže se teď opírá o svého kumpána, kterému to vůbec nevadí a oba spokojeně chrní dál.
Bez dalších okolků o něco zrychlím, ale teprve za rohem si můžu pořádně oddechnout a pokračovat vstříc dobrodružství.
Myšlenka mé vlastní nenápadnosti mi vykouzlí další úsměv na tváři. Ten mi vydrží přesně dvě zatáčky a jedny schody. Teprve tehdy mi dojde, že si nejsem jistá, jestli jdu vůbec správně.
Když pokračuji dál a stále nemám nic, co by mi připadalo alespoň trochu známé, začnu být opět nervózní. Té holčině s prádlem, která mě právě míjí přece musí být podezřelé, proč se tak bezradně rozhlížím. Pak mě poleje pot, protože si všimnu, že kolem mě opět bude někdo procházet.
Hlavně se tam nedívej! Napomínám se v duchu. Tvař se, že tu patříš a přezíravě je ignoruj.
Když se nic nestane a já se v chodbě úspěšně ocitnu sama, v duchu jásám. Potom si všimnu velké ozdobné vázy plné květů. Asi půl centimetru od mé nohy. Okamžitě se zastavím, a obejdu ji. Prohlédnu si malované vzory a rázem jsem přesvědčená, že kolem něčeho takového už jsem šla.
Přece jen se do stáje dostanu! Vzedme se ve mně vlna naděje.
Projdu kolem schodů se dřevěným vyřezávaným zábradlím, kolem kterého jsme včera taky zaručeně prošli. Jenže pak minu další vázu. Úplně totožnou s tou první. A pocit nejistoty se vkrade zase zpět. A radí mi, ať se otočím, že to stejně nemá cenu. Celé to byl jen hloupý nápad, který mě jen dostane do potíží.
Snažím se všechny negativní emoce potlačit, protože co kdybych nemohla najít cestu zpět?
Místo házení plánů za hlavu zabočím vlevo a málem se srazím s drobnou dívkou. S prázdnýma rukama vypadá velmi zaneprázdněně a já vycítím svou příležitost.
„Mohla bys mi prosím ukázat, kde jsou stáje?“ zeptám se jí dřív než se stihne z neexistující srážky vzpamatovat.
„No ehm,“ vypadá zaraženě, což se dalo čekat. „Ale já musím ještě…“
„Tak mi alespoň popiš cestu. Pak si můžeš jít po svém.“ Pokrčím rameny a snažím se znít nonšalantně. Jako by mi na nějakých stájích vůbec nezáleželo.
„Sejděte ještě jedno patro a pak dvakrát doleva a ještě jednou doprava.“ Zadívá se někam za mě. „Vlastně jste už docela blízko a já opravdu musím jít.“
„Díky,“ otočím se ke schodům, které předtím pravděpodobně vyšla a jen se ušklíbnu, když vidím, s jakou rychlostí odběhla. Poté pokračuji dle jejích pokynů a můj pohled konečně padne na dvoukřídlé dveře. Rázem se mi po těle rozlije pocit naprostého vítezství.
„Kohopak to tu máme?“ zastoupí mi náhle cestu známá postava.
Zamrkám a snažím se vzpomenout, kdo přesně to je, když vtom si uvědomím, jak jsem hloupá a po zádech mi přejede mráz.
Mikael.
„Tebe bych tu nečekal. Čemu náš skromný palác vděčí za tvou přítomnost?“ věnuje mi zubatý úsměv, při kterém se mi veškerá nenávistná slova na jeho osobu zadrhnou v krku.
Než se vzpamatuju, mé nohy si to rázují co nejdál z jeho dosahu. Když se dostanu za roh, dám se do běhu a teprve o několik poschodí výš se zastavím a popadnu dech. Moje mysl je stále jako paralyzovaná.
Hlasité předčítání
