Zítra mě propustí. Nemohu tomu uvěřit. Po takové době být zase volný. Celých čtyřicet let jsem na to čekal a teď mám strach. Jaké to vlastně venku je? Celou tu dobu mě držela nad vodou moje matka. Nebýt její pomoci, nevím, jak bych to nervově přečkal. Byl jsem odsouzen před čtyřiceti lety, za trojnásobnou vraždu. Nahráli to na mě šikovně. Nic nepomohlo, že jsem byl nevinný. Čtyřicet let těžkého žaláře. Matka prodala dům ve městě a přistěhovala se sem do blízké vesnice. První návštěvu mi povolili po třech letech. Nebýt těch matčiných návštěv, byl bych se již dávno zbláznil. Zítra. Už zítra. Ještě dvacet hodin. Budu volný. Volný.
Jenže co dál? Nemám práci. Matka mě živit nemůže. Je jí 82 let. Sotva chodí. Měl bych ji teď živit já. Jenže nic neumím. Ostatně těch čtyřicet let jí nikdy nebudu moci splatit. Čtyřicet let. Strašná doba. Svět prodělal dvě velké války. Možná, že kdybych zůstal doma s matkou, už bychom byli oba dávno mrtví.
„Oběéd!“ Ozvalo se za dveřmi. Nastavil jsem ešus a čekal. Fazole. Zase fazole. Už nikdy nebudu jíst fazole. Zítra. Již zítra.
„ Johny vstávej. Jdeš domů.“
Otevřel jsem oči. Celých čtyřicet let jsem čekal na tu větu. Vstal jsem a rozbrečel se. Bože, dobrý bože jsem volný. Svobodný člověk. Nejdřív musím k matce. Vlastně je to jediné místo kam jít mohu. Neviděl jsem ji už dva roky. Od té doby, co ji zchromly nohy, mi jen psala.
Tady to někde musí být. 20, 22, ano tady, Dlouhá 24. Přesně jak mi ho popsala. Malý domek se dvěma okny do ulice. Prý si pořídila elektrický zvonek. Asi to bude tenhle knoflík. Krátce jsem zazvonil. Lekl jsem se toho zvuku. Chvíli jsem čekal, jenže nikdo neotvíral. Už jsem chtěl jít čekat na zahradu, vtom se dveře otevřely. Stála tam ona. Moje zlatá maminka.
„Ahoj mami.“ Hlas mi přeskočil.
„Synku.“ Zašeptala.
Objali jsme se a začali oba plakat štěstím i žalem. Mami. Odpusť. Tak dlouho. Hrozně dlouho.
„To není tvoje vina. Teď už bude dobře. Pojď, dáš si kávu.“
Seděli jsme na verandě a povídali si do rána.
„Mami, na světě je krásně. Svět je krásný v každé podobě, když ho obklopuje láska. Vzal jsem matčiny staré ruce do svých a políbil je. Jako posté jsme se oba rozbrečeli. Tentokráte však spolu.
Hlasité předčítání