„Prosím?“zavrtěl jsem na ni nechápavě hlavou.
„Sáhni si na hlavu. Myslím, že si pak na všechno vzpomeneš.“Poslechl jsem a pomalu si přejel prsty po hlavě. Vlasy jsem měl čímsi slepené. Prohlédl jsem si prsty. Byly celé ulepené od čehosi zčernalého. Pečlivě jsem to zkoumal, než mi to konečně došlo. Krev. Mám vlasy slepené krví. Udělalo se mi mdlo. Začal jsem se třást. Rychle jsem si sedl na lavičku, každou chvílí jsem se totiž mohl zhroutit.
„Co jste mi to provedly?“řval jsem na dívku vztekle, celý rudý v obličeji. „Co to má jako bejt? Tohle je snad únos? Normálně jste mě něčím přetáhly po hlavě a unesly, je to tak?“
„Uklidni se,“šeptala dívka klidně. „Jsi v šoku. Dýchej zhluboka, teď by se ti všechno mělo pomalu vracet.“Bylo mi zle. Měl jsem pocit, že se každou chvíli pozvracím. Měl jsem mžitky před očima a cítil, že se snad každou chvilkou omdlím. Ale vůbec nejhorší byla ta bolest hlavy. Byla nejhorší za celou dobu. Jako kdyby mi někdo vrtal sbíječkou do mozku. Střepy bolesti drásaly moji mysl. Myslel jsem, že se zblázním. Z nosu mi vytekl pramínek černé krve, pomalu kapající do mých úst. Chuť mědi ještě prohlubovala moji agonii. Myslí mi začaly problikávat obrazy. Nejprve jsem vůbec nevěděl, co na obrazech je. Postrádaly jakoukoliv hloubku a ostrost. Bolest hlavy ale začala postupně odeznívat a já se mohl s každou další vteřinou lépe soustředit. Obrazy začaly dostávat tvar.
Začal jsem vzpomínat.
Vzpomínky se nořily z hlubin zapomnění, kde měly zůstat navěky skryté.
Už vím, co se se mnou stalo. Pamatuji si ten osudný večer. Bílý sníh křupal pod nohama, jak jsem sám kráčel do hlubin lesů. Větve se prohýbaly pod tíhou sněhu, noční vzduch bodal do plic a nebe bylo pokryto myriádami zářivých hvězd.
Pamatuji si, jak jsem si sedl k jednomu z dubů a díval se na horizont. Cítil jsem se mizerně. Byl jsem na dně a nenáviděl celý svět. Celý život jsem žil sám, přehlížen ostatními. Byl jsem zklamáním v očích každého, kdo mě kdy znal. Jen další zbytečná existence. Už jsem ale nechtěl být nikomu na obtíž. Rozhodl jsem se přenechat ostatním lepší a zářivější budoucnost. Budoucnost beze mě.
Něco jsem si s sebou do lesů přinesl. Byla to tátova lovecká puška, kterou jsem si vzal z jeho trezoru, když šli všichni spát. Vzal jsem ji opatrně do rukou.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Motiv probuzení v neznámu se ztrátou paměti a následné zjištění vlastní smrti je sice v literatuře poměrně častý, ale zpracoval jsi ho s upřímnou hloubkou. Zápletka o sebevraždě a pocitu zbytečnosti dává příběhu silný existenciální přesah a nutí k zamyšlení. Pro příště bys mohl zkusit k tomuto klasickému tématu přidat ještě nějaký vlastní, nečekaný prvek, který by ho více odlišil od ostatních děl s podobnou tematikou.
Atmosféra – ★★★★☆
Práce s náladou je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu, protože skvěle zapojuješ smysly a buduješ napětí. Klaustrofobní temnota na začátku, kovová chuť krve i mrazivý chlad zasněženého lesa čtenáře naprosto vtáhnou do děje a vyvolají v něm úzkost. Závěrečný přechod do vesmírného klidu pak působí velmi katarzně a zanechává silný emocionální dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh má velmi dobré tempo, čte se plynule a tvůj styl vyprávění dokáže udržet pozornost od první do poslední věty. V dialozích by to chtělo trochu ubrat na klišé frázích, aby reakce hrdiny působily přirozeněji, a dej si velký pozor na pravopis, zejména na shodu přísudku s podmětem (např. “kamarádi hodily”, “dveře vyšly”). Nenech se ale těmito drobnými chybami odradit, tvůj text má skvělý spád a obsahově funguje výborně.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi emotivní a čtivou povídku, která se nebojí dotknout těžkých témat, jako je deprese a sebevražda. Přestože staví na známějším konceptu posmrtného čekání, tvé smyslové popisy a schopnost budovat atmosféru z ní dělají silný čtenářský zážitek. Zapracuj na gramatice a přirozenosti dialogů, ale rozhodně v psaní pokračuj, protože máš obrovský talent pro přenos emocí na papír.