Přitom jsem se cítil až nebývale klidně. Čekal jsem, jak mé tělo bude vzdorovat před svým sebezničením, jak mě ovládne záchvat paniky, jak nakonec pušku zbaběle hodím do sněhu, ale nic z toho se nestalo.
Dýchal jsem pomalu a zhluboka. Hlaveň jsem si pomalu přiložil k bradě. Přitom mi hlavou vířila jediná myšlenka: Bude to fungovat? Bude stačit pouze jediná rána? Zaplašil jsem ji pryč. Nebyl důvod, proč by nemělo.
Nemohl jsem na spoušť dosáhnout. Musel jsem ji tedy zmáčknout palcem u nohy. Šlo to velmi těžko, ale nakonec jsem ji dostal do správné pozice. Naposledy jsem vydechl. V hlavě jsem měl prázdno. Cítil jsem jakýsi druh smíření sama se sebou. Zavřel jsem oči a sešlápl spoušť.
Ozvalo se hlasité bouchnutí. Zpětný ráz mrštil mým bezvládným tělem o strom. Kousky lebky a mozku se rozprskly do všech stran a bílý sníh se zbarvil doruda. Mé tělo dopadlo tváří k zemi a já zůstal bezvládně ležet v rudém sněhu, sledujíc modrý kouř, vycházející z hlavy. Pak už si pamatuji pouze ten nádherný pocit klidu, míru a nebytí, následovaný nečekaným probuzením uvnitř tunelu.
„Proč jsi to udělal?“zeptala se mě dívka. V jejím tónu nebyl ani náznak pohrdání ani lítosti, jak bych očekával. Spíš to vyznělo, jako kdyby se mě ptala jen z nutnosti, jakožto splnění jednoho bodu ze svého seznamu povinností.
„Chtěl jsem se vším skoncovat. Celý můj život byla jen nekonečná prázdnota. Všichni mnou pohrdali, byl jsem jen nekonečnou přítěží. Zabít se, bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Smetl jsem to obrovské břímě z jejich beder.“
„Ale tím, že ses zabil, jsi zarmoutil spoustu lidí, kteří tě měli rádi. Akorát jsi jim způsobil bolest v jejich životech,“argumentovala dívka.
„Ano, těch pár lidí se asi najde, ale oni si jistě časem uvědomí, že jejich život bude beze mě mnohem jednodušší. Ulehčil jsem jim život, víš?“Dívka si mě dlouze prohlédla a pak vstala. Chytla mě za ruku a setřela mi slzy z tváří. Společně jsme šli zpátky do tunelu. Tam mě dlouze políbila na tvář.
„Nejsi sám. A nikdy jsi nebyl. Věř mi, tady se už nad ničím trápit nemusíš.“Její slova působila jako balzám na moji duši. Usmála se na mě a já jí úsměv vrátil.
Dveře, kterými jsme právě vyšly, se ztratily v další vlně světla. Tentokrát změnilo barvu ze světle bílé na tmavě modrou. Tak strašně jsem se ho chtěl dotknout. Byl jsem jím naprosto uhranut.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Motiv probuzení v neznámu se ztrátou paměti a následné zjištění vlastní smrti je sice v literatuře poměrně častý, ale zpracoval jsi ho s upřímnou hloubkou. Zápletka o sebevraždě a pocitu zbytečnosti dává příběhu silný existenciální přesah a nutí k zamyšlení. Pro příště bys mohl zkusit k tomuto klasickému tématu přidat ještě nějaký vlastní, nečekaný prvek, který by ho více odlišil od ostatních děl s podobnou tematikou.
Atmosféra – ★★★★☆
Práce s náladou je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu, protože skvěle zapojuješ smysly a buduješ napětí. Klaustrofobní temnota na začátku, kovová chuť krve i mrazivý chlad zasněženého lesa čtenáře naprosto vtáhnou do děje a vyvolají v něm úzkost. Závěrečný přechod do vesmírného klidu pak působí velmi katarzně a zanechává silný emocionální dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh má velmi dobré tempo, čte se plynule a tvůj styl vyprávění dokáže udržet pozornost od první do poslední věty. V dialozích by to chtělo trochu ubrat na klišé frázích, aby reakce hrdiny působily přirozeněji, a dej si velký pozor na pravopis, zejména na shodu přísudku s podmětem (např. “kamarádi hodily”, “dveře vyšly”). Nenech se ale těmito drobnými chybami odradit, tvůj text má skvělý spád a obsahově funguje výborně.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi emotivní a čtivou povídku, která se nebojí dotknout těžkých témat, jako je deprese a sebevražda. Přestože staví na známějším konceptu posmrtného čekání, tvé smyslové popisy a schopnost budovat atmosféru z ní dělají silný čtenářský zážitek. Zapracuj na gramatice a přirozenosti dialogů, ale rozhodně v psaní pokračuj, protože máš obrovský talent pro přenos emocí na papír.