„Prosím, neposadíš se?“Dívka ukázala na židli naproti sobě. Zamumlal jsem cosi nesrozumitelného a pomalu se posadil. Byl jsem natolik zaskočen, že jsem nebyl schopen slova. Jen jsme na sebe chvíli zíraly, než se mi konečně povedlo trochu rozpohybovat mluvidla.
„Co je tohle za místo?“zašeptal jsem potichu. Dívka nijak nereagovala. Jen se mi neustále dívala do očí.
„Kdo k čertu jsi?“promluvil jsem tentokrát rázněji. Začal jsem z ní být trochu nervózní. Na jejím pohledu bylo něco zvláštního.
„To teď není důležité,“odpověděla. „Otázka je, kdo jsi ty?“namířila na mě prstem. Co jsem jí na to měl kruci odpovědět? Jen jsem se na ni udiveně mračil.
“Já… já si to nepamatuji,“odvětil jsem pravdivě. Snažil jsem se vzpomenout si, ale nešlo to.
„Každý sem přichází z nějakého důvodu,“pronesla dívka chladným tónem, „jaký je ten tvůj?“
„A jak to mám asi vědět?“zvýšil jsem na ni hlas. „Na nic si nepamatuji. Sakra, vždyť ani nevím, jak se jmenuji!“Dívka soucitně pokývala hlavou.
„Ztráta paměti. To je v případech, jako je ten tvůj zcela běžné. Neboj se, vmžiku si na všechno opět vzpomeneš.“
„Jak to ksakru můžeš vědět?“naklonil jsem se k ní. Dívka si unaveně povzdechla a chytla mě za ruku. „Jestli o mně něco víš, tak to hezky vyklop!“Zdálo se, že ji moje moje neurvalé chování nijak netrápí. Asi je zvyklá.
„Tohle pro tebe bude jistě velmi obtížné,“mluvila na mě pomalu, jako na malého chlapce, „ale tohle prostě nejde říci šetrně. Věc se má tak, že jsi mrtvý.“
Vytřeštil jsem na ni oči. Jen jsem na ni chvíli nevěřícně civěl, dokud jsem se nezačal hystericky smát. Smál jsem se, až mi tekly slzy po tváři, smál jsem se, až jsem se nemohl nadechnout, tak jsem jen pobaveně bušil pěstí do stolu.
„Jo, už to chápu,“řekl jsem, když jsem se konečně trochu uklidnil. „Tohle celý je fór, viď? Kamarádi mě opili, a když jsem konečně odpadl, hodily mě do nějakýho tunelu a tobě zaplatily, abys mě postrašila. Skvělá práce, to se vážně povedlo!“začal jsem pobaveně tleskat. „Tak co, kdepak máte skrytou kameru, co? Skvělej aprílovej vtípek kluci, jste fakt borci, to se musí uznat.“Po celou dobu mého halekání mě dívka jen mlčky sledovala, s tváří dokonale nepřístupnou.
„Zapírání. To je naprosto přirozená reakce po tak traumatickém zážitku,“promluvila, když jsem konečně zmlkl. Přestal jsem se usmívat, namísto toho jsem se na ni rozzlobeně zamračil. „A to ti mám jako věřit?“řekl jsem. „Myslíš si snad, že kdybych byl mrtvý, mohl bych s tebou snad mluvit? Kruci, tak se podívej! Vždyť mluvím, cítím, dýchám! Promiň, ale nic lepšího sis nemohla vymyslet? Tohle je opravdu chabá lež. A teď, jestli mě omluvíš, vracím se zpátky do tunelu najít nějaký východ.“Vstal jsem a odkráčel zpátky ke dveřím. Vzal jsem za kliku a chystal se odejít, když v tom na mě dívka opět promluvila. „Sáhni si na hlavu.“Zastavil jsem se uprostřed kroku.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Motiv probuzení v neznámu se ztrátou paměti a následné zjištění vlastní smrti je sice v literatuře poměrně častý, ale zpracoval jsi ho s upřímnou hloubkou. Zápletka o sebevraždě a pocitu zbytečnosti dává příběhu silný existenciální přesah a nutí k zamyšlení. Pro příště bys mohl zkusit k tomuto klasickému tématu přidat ještě nějaký vlastní, nečekaný prvek, který by ho více odlišil od ostatních děl s podobnou tematikou.
Atmosféra – ★★★★☆
Práce s náladou je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu, protože skvěle zapojuješ smysly a buduješ napětí. Klaustrofobní temnota na začátku, kovová chuť krve i mrazivý chlad zasněženého lesa čtenáře naprosto vtáhnou do děje a vyvolají v něm úzkost. Závěrečný přechod do vesmírného klidu pak působí velmi katarzně a zanechává silný emocionální dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh má velmi dobré tempo, čte se plynule a tvůj styl vyprávění dokáže udržet pozornost od první do poslední věty. V dialozích by to chtělo trochu ubrat na klišé frázích, aby reakce hrdiny působily přirozeněji, a dej si velký pozor na pravopis, zejména na shodu přísudku s podmětem (např. “kamarádi hodily”, “dveře vyšly”). Nenech se ale těmito drobnými chybami odradit, tvůj text má skvělý spád a obsahově funguje výborně.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi emotivní a čtivou povídku, která se nebojí dotknout těžkých témat, jako je deprese a sebevražda. Přestože staví na známějším konceptu posmrtného čekání, tvé smyslové popisy a schopnost budovat atmosféru z ní dělají silný čtenářský zážitek. Zapracuj na gramatice a přirozenosti dialogů, ale rozhodně v psaní pokračuj, protože máš obrovský talent pro přenos emocí na papír.