V náruči samoty

Deprese Snění

Četba díla zabere cca 15 min.

„Prosím?“ zavrtěl jsem na ni nechápavě hlavou.
„Sáhni si na hlavu. Myslím, že si pak na všechno vzpomeneš.“ Poslechl jsem a pomalu si přejel prsty po hlavě. Vlasy jsem měl čímsi slepené. Prohlédl jsem si prsty. Byly celé ulepené od čehosi zčernalého. Pečlivě jsem to zkoumal, než mi to konečně došlo. Krev. Mám vlasy slepené krví. Udělalo se mi mdlo. Začal jsem se třást. Rychle jsem si sedl na lavičku, každou chvílí jsem se totiž mohl zhroutit.
„Co jste mi to provedly?“ řval jsem na dívku vztekle, celý rudý v obličeji. „Co to má jako bejt? Tohle je snad únos? Normálně jste mě něčím přetáhly po hlavě a unesly, je to tak?“
„Uklidni se,“ šeptala dívka klidně. „Jsi v šoku. Dýchej zhluboka, teď by se ti všechno mělo pomalu vracet.“ Bylo mi zle. Měl jsem pocit, že se každou chvíli pozvracím. Měl jsem mžitky před očima a cítil, že se snad každou chvilkou omdlím. Ale vůbec nejhorší byla ta bolest hlavy. Byla nejhorší za celou dobu. Jako kdyby mi někdo vrtal sbíječkou do mozku. Střepy bolesti drásaly moji mysl. Myslel jsem, že se zblázním. Z nosu mi vytekl pramínek černé krve, pomalu kapající do mých úst. Chuť mědi ještě prohlubovala moji agonii. Myslí mi začaly problikávat obrazy. Nejprve jsem vůbec nevěděl, co na obrazech je. Postrádaly jakoukoliv hloubku a ostrost. Bolest hlavy ale začala postupně odeznívat a já se mohl s každou další vteřinou lépe soustředit. Obrazy začaly dostávat tvar.
Začal jsem vzpomínat.

Vzpomínky se nořily z hlubin zapomnění, kde měly zůstat navěky skryté.
Už vím, co se se mnou stalo. Pamatuji si ten osudný večer. Bílý sníh křupal pod nohama, jak jsem sám kráčel do hlubin lesů. Větve se prohýbaly pod tíhou sněhu, noční vzduch bodal do plic a nebe bylo pokryto myriádami zářivých hvězd.
Pamatuji si, jak jsem si sedl k jednomu z dubů a díval se na horizont. Cítil jsem se mizerně. Byl jsem na dně a nenáviděl celý svět. Celý život jsem žil sám, přehlížen ostatními. Byl jsem zklamáním v očích každého, kdo mě kdy znal. Jen další zbytečná existence. Už jsem ale nechtěl být nikomu na obtíž. Rozhodl jsem se přenechat ostatním lepší a zářivější budoucnost. Budoucnost beze mě.
Něco jsem si s sebou do lesů přinesl. Byla to tátova lovecká puška, kterou jsem si vzal z jeho trezoru, když šli všichni spát. Vzal jsem ji opatrně do rukou.
Přitom jsem se cítil až nebývale klidně. Čekal jsem, jak mé tělo bude vzdorovat před svým sebezničením, jak mě ovládne záchvat paniky, jak nakonec pušku zbaběle hodím do sněhu, ale nic z toho se nestalo.
Dýchal jsem pomalu a zhluboka. Hlaveň jsem si pomalu přiložil k bradě. Přitom mi hlavou vířila jediná myšlenka: Bude to fungovat? Bude stačit pouze jediná rána? Zaplašil jsem ji pryč. Nebyl důvod, proč by nemělo.
Nemohl jsem na spoušť dosáhnout. Musel jsem ji tedy zmáčknout palcem u nohy. Šlo to velmi těžko, ale nakonec jsem ji dostal do správné pozice. Naposledy jsem vydechl. V hlavě jsem měl prázdno. Cítil jsem jakýsi druh smíření sama se sebou. Zavřel jsem oči a sešlápl spoušť.
Ozvalo se hlasité bouchnutí. Zpětný ráz mrštil mým bezvládným tělem o strom. Kousky lebky a mozku se rozprskly do všech stran a bílý sníh se zbarvil doruda. Mé tělo dopadlo tváří k zemi a já zůstal bezvládně ležet v rudém sněhu, sledujíc modrý kouř, vycházející z hlavy. Pak už si pamatuji pouze ten nádherný pocit klidu, míru a nebytí, následovaný nečekaným probuzením uvnitř tunelu.