Kde to kruci jsem? Na nic si nepamatuji. Všude je tma. Ruce mám napřažené před sebou a zoufale se snažím zorientovat se v prostoru. Nic, přede mnou je jen nekonečné prázdno. Srdce mi buší jako o závod a nohy se třesou.
Počkat. Uslyšel jsem podivný klapavý zvuk. Co by to mohlo být? Asi nic, ozval se jen na okamžik a pak se vytratil v hluboké, rezonující ozvěně. Udělal jsem krok vpřed a uslyšel ho znovu. Kroky. Je to ozvěna mých kroků, blesklo mi hlavou. Byla velice hlasitá. Příliš hlasitá na to, abych se nacházel u sebe doma. Spíš bych to odhadoval na nějakou jeskyni nebo tunel. Ale jak jsem se sem kruci dostal?
Zkoušel jsem se uklidnit, dýchal zhluboka a pokoušel se stanovit si priority. Především bych se měl zorientovat v prostoru, abych mohl vymyslet, co dál.
Dělal jsem tedy pomalé kroky vpřed, ruce doširoka roztažené. Přede mnou nebylo nic, o co by se dalo opřít. Měl jsem pocit, jako mě někdo hodil do kádě plné houstnoucí tmy, pomalu požírající zbytky zdravého rozumu.
Ale počkat. Hmátl jsem nalevo od sebe a konečky prstů na něco narazily. Že by zeď? Jo, to bude zeď. Železobetonová, odhaduji. Opřel jsem se o ni dlaní a pomalu kráčel vpřed. Není mi dobře. Hlava se mi motá, jako po třídenním flámu a jsem strašně zesláblý. Musím ale jít dál. Vím, že tady nemůžu zůstat.
Celou dobu mi vrtá hlavou, jak jsem se tu vlastně ocitl. Pokoušel jsem si vzpomenout, ale nemohu si vybavit ani celý včerejšek. Všechno je zahaleno v mlze. Mám ale takový silný pocit, že bych si měl na něco vzpomenout. Nevím na co, ale rozhodně to je něco velmi důležitého. Jak jsem se ale pokoušel poskládat střípky zapomenutého dne dohromady, rozbolela mě hlava, jakoby mi kdosi zabořil chirurgickou ocel do mozku. Radši jsem s tím přestal. Nevědomost odhání bolest pryč. Nejdůležitější teď pro mě je zjistit, kde to kruci jsem. A hlavně, jak se odsud dostat.
Začal jsem být čím dál tím zoufalejší. Kráčel jsem stále kupředu, ale zdálo se, že koridor, kterým procházím, nemá konce. Už už se zdálo, že se prostě zhroutím k zemi a zůstanu sám, zoufající v temnotách, když v tom moji tvář pohladil svěží letní vánek. Musím se blížit k nějakému východu. Samou radostí jsem se rozchechtal.
Zrychlil jsem. Hnán myšlenkou blížícího se vysvobození jsem klusal chodbou, až vítr v uších pištěl. Věděl jsem, že už se blížím. Vítr sílil a nadouval mé dlouhé vlasy.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Motiv probuzení v neznámu se ztrátou paměti a následné zjištění vlastní smrti je sice v literatuře poměrně častý, ale zpracoval jsi ho s upřímnou hloubkou. Zápletka o sebevraždě a pocitu zbytečnosti dává příběhu silný existenciální přesah a nutí k zamyšlení. Pro příště bys mohl zkusit k tomuto klasickému tématu přidat ještě nějaký vlastní, nečekaný prvek, který by ho více odlišil od ostatních děl s podobnou tematikou.
Atmosféra – ★★★★☆
Práce s náladou je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu, protože skvěle zapojuješ smysly a buduješ napětí. Klaustrofobní temnota na začátku, kovová chuť krve i mrazivý chlad zasněženého lesa čtenáře naprosto vtáhnou do děje a vyvolají v něm úzkost. Závěrečný přechod do vesmírného klidu pak působí velmi katarzně a zanechává silný emocionální dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh má velmi dobré tempo, čte se plynule a tvůj styl vyprávění dokáže udržet pozornost od první do poslední věty. V dialozích by to chtělo trochu ubrat na klišé frázích, aby reakce hrdiny působily přirozeněji, a dej si velký pozor na pravopis, zejména na shodu přísudku s podmětem (např. “kamarádi hodily”, “dveře vyšly”). Nenech se ale těmito drobnými chybami odradit, tvůj text má skvělý spád a obsahově funguje výborně.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi emotivní a čtivou povídku, která se nebojí dotknout těžkých témat, jako je deprese a sebevražda. Přestože staví na známějším konceptu posmrtného čekání, tvé smyslové popisy a schopnost budovat atmosféru z ní dělají silný čtenářský zážitek. Zapracuj na gramatice a přirozenosti dialogů, ale rozhodně v psaní pokračuj, protože máš obrovský talent pro přenos emocí na papír.