Seděl jsem v čekárně snad celý den. Doktoři ve sněhobílých pláštích kolem mě procházely jako stíny a nikdo mi nechtěl nic říct. Za Katkou jsem měl přísný zákaz chodit, tak jsem jen seděl a čekal, dokud kolem mě neprošel starší doktor s brejličkami a pokročilou pleší. Hned jak jsem ho uviděl, vystřelil jsem ze židle jako dělová koule. „Doktore, víte něco nového?“ přešel jsem rovnou k věci. Doktor si mě trochu nechápavě prohlédl, ale pak pochopil. „Vy jste příbuzný té holčiny, co ji k nám před pár hodinami přivezly?“ ještě jednou si mě změřil pohledem. „No… Spíš něco jako její přítel,“ odvětil jsem trochu nejistě. Doktor si povzdychl a řekl; „Pojďte za mnou.“ Dovedl mě až do malé sterilní místnůstky, kde se nacházely dva rentgenové snímky. „Vidíte tohle?“ řekl a ukázal na rozsáhlé skvrny v oblasti žaludku. „To je rakovina. Bohužel už byla v příliš pokročilém stavu.“ „Počkat! Byla? Co tím chcete říct?“ vytřeštil jsem na něj oči nevěřícně a doktor si zase povzdechl. „Vaše přítelkyně i přes snahu o léčbu dostávala záchvaty. Nebyly až příliš časté, ale o to intenzivnější byl jejich dopad. Ten poslední, kterého jste byl svědkem už na ni byl příliš.“ „Chcete říct…?“ „Je mi líto.“ S těmito slovy odešel a já zůstal nehnutě stát jako opařený. To není možné, říkal jsem si v duchu neustále dokola. Cítil jsem, jak se kdesi hluboko ve mně něco zlomilo. Něco uvnitř mě zemřelo spolu s ní.
*
Hlasité předčítání