Příštích několik týdnů jsem byl jako bez života. Spousta lidí, včetně několika učitelů mi vyjádřilo svoji soustrast, protože všichni věděli. jak blízko jsme k sobě s Kateřinou měli. Její ztrátu jsem nesl opravdu těžce. Byl jsem jako bez života. Jen temný stín bloudící prázdným světem. Většinu dní jsem proseděl ve svém pokoji, kde jsem si stále dokolečka pouštěl naše oblíbené písničky. Jednou jsem o přestávce slyšel dva kluky, co sedí kousek ode mně, jak si povídají: „Hele, co je s ním?“ zašeptal kudrnatý tlouštík svému uhrovitému spolusedícímu. Slyšel jsem jeho úšklebek. „Jeho starou nedávno položila rakovina. Za mě žádná škoda. Ta holka byla kurevsky divná. Takže se vlastně k sobě docela hodili.“ Oba propukli v hysterický smích. To už na mě bylo moc. Všechen můj vztek se nahromadil v jednu bobtnající kouli nepříčetnosti. Prudce jsem vstal ze židle a dal uhrovitému spolužákovi jednu pěstí. Slyšel jsem hlasité lupnutí, jak jsem mu zlomil jeho nos. On sebou praštil o zem, tak jsem jeho kolegovi uštědřil pecku do břicha, než stihnul doříct svoje; „Vole, byl to jenom vtip!“ To už byli na nohou všichni zvědaví spolužáci, co nás za hlasitého povyku sledovali. Někteří mě povzbuzovali a druzí se mě od kluků snažili odtrhnout. Jednoho jsem loktem trefil do brady, až upadl na záda, ale dva o dost silnější kluci mě už chytli zezadu za ruce a zkroutili mi je za záda. Snažil jsem se jim vysmeknout, ale nešlo to. V tu ránu do třídy přišel učitel a zařval; „Co se to tu kruci děje?“ Všichni se uklidnili, pomlácení spolužáci byli odvedeni na ošetřovnu a já šel rovnou do ředitelny, kde jsem si vyslechl, jak ředitelka chápe, jak moc těžké období teď mám, ale že to není důvod ohrožovat mé spolužáky. Dostal jsem podmínečné vyloučení, během kterého mám zůstat měsíc doma a dát se dohromady. Nedal jsem se dohromady. Právě naopak. Ve škole jsem se alespoň na chvíli mohl soustředit na něco jiného, ale když jsem zůstal doma, moje deprese se prohloubily. Navštívil jsem náš tajný domek na stromě, kde po nás zůstala spousta harampádí a uschlého listí, zapadaného sněhem. Dokonce jsem potkal i jejího otce, který od její smrti moc nevycházel ven. Zrovna stál před svým domem, kde zatloukal obrovskou modrou ceduli s nápisem: PRODÁNO! Okamžitě jsem za ním přiběhl. Vypadal hrozně. Už to nebyl ten věčně usměvavý pán, kterému jsem pomáhal s nastěhováním. Jeho oči byly krvavě rudé z nevyspání, tvář mrtvolně bledá a oblečení pomačkané. „Co to děláte?“ zeptal jsem se ho s šokovaným výrazem ve tváři. Bylo vidět, že není zrovna rád, že mě vidí, ostatně jsem skoro patřil do jejich rodiny. Rodiny, o kterou během chvilky přišel. „Tome… Já už nemůžu dál,“ odpověděl mi chraplavým hlasem. „Bez Kateřiny už dál nemá smysl tu zůstávat. Promiň, ale všechno mi ji tu strašně připomíná. Nezvládnu to tady.“ S těmito slovy dotloukl ceduli do země a nasedl do svého antracitově černého auta. Zoufale jsem se mu přitiskl k okénku řidiče. „Prosím, to nemůžete!“ žadonil jsem ho se slzami v očích. Nechtěl jsem, aby odjel. „Promiň, Tome,“ zkusil se na mě pousmát, ale marně. „Jsi moc hodný hoch. Určitě v životě najdeš více štěstí, když v něm už nadále nebudu. S novými majiteli jsem již všechno zařídil. Řekl jsem jim, že si můžeš vzít cokoliv, co po mně v domě zůstalo. Sbohem.“ S těmito slovy dupl na plyn a za hlasitého hučení motoru odjel z města. Nemohl jsem tomu všemu uvěřit, dokud jsem z domu, ve kterém ještě nedávno bydlela moje jediná láska neuviděl zvědavě pokukující postarší pár, který se sem zrovinka přistěhoval.
*
Hlasité předčítání