Dalších pár týdnů probíhalo celkem standardně. Škola byla neúprosně dlouhá a spolužáci neuvěřitelně otravní, ostatně jako vždy. Ale tentokrát jsem si z jejich urážlivých poznámek nic nedělal. Konečně jsem měl vedle sebe někoho, kdo mi rozumí. Kateřina tu byla pro mě a já tu byl pro ni. Nikdo jiný mě nezajímal. Naši spolužáci si postupně začali všímat, jak blízko k sobě vlastně máme, tak nás s oblibou častovali různými přezdívkami a pubertálními narážkami. Nám to ale bylo jedno. Školou jsme proplouvali a každý den dychtivě očekávali, až se přede všemi opět skryjeme v našem domku na stromě. Zdálo se, že je všechno konečně tak, jak má být. Ale jak čas plynul, něčeho jsem si začal všímat. Kateřina se ve škole objevovala čím dál tím méně. Někdy se dokonce sebrala uprostřed vyučování a po zbytek týdne do školy vůbec nepřišla. Dělal jsem si o ni starosti. Už to nebyla ta usměvavá holčina, se kterou jsem se tulil na lavičce. Její tvář získala křídově bílou barvu a oči byly ztěžklé únavou. Když jsem se ptal, co se s ní děje, vždycky mi odsekla jen; „To je v pohodě.“ Dělal jsem si o ni starosti, ale myslel jsem si, že má třeba jen nějakou chřipku, tak jsem tomu nepřikládal moc velkou váhu. Chtěl jsem jí udělat radost, tak jsem jednou po škole zaběhl do květinářství a koupil jí rudé růže, které má tak ráda. Ledový vítr mě bodal do tváře jako dýka a čerstvě navátý sníh pod botami křupal, ale já se cítil fajn. Po dlouhé době se zase uvidím s Katkou, říkal jsem si. To komunikování skrze počítač mě už začínalo unavovat. Když už jsem byl skoro u ní, dech se mi hrůzou vydral z plic. Před jejich domem byla zaparkovaná modře blikající tmavě zelená sanitka, do které záchranáři soukaly sněhově bílá nosítka. Polil mě ledový pot. Růži jsem nevědomky upustil na zem a mé nohy zeslábly. Běžel jsem k sanitce. Připadalo mi, že všechno sleduji cizíma očima. Jako bych už nevládl vlastnímu tělu a byl ze mě někdo úplně jiný. „Co se stalo?“ téměř jsem zakřičel na blonďatého záchranáře, jehož kulturistická postava byla natěsnaná do očividně nepohodlné černo zelené uniformy. Svýma žilnatýma rukama mě držel od sanitky dál. „Uklidněte se, pane,“ řekl mi rázným, hlubokým hlasem. Přes jeho mohutné tělo jsem zahlédl pouze bílé prostěradlo, ze kterého trčela mně moc dobře známá ruka. Srdce se mi málem zastavilo. „Co se proboha stalo?“ Horké slzy mi stékaly po tváři. Záchranář mi věnoval přísný pohled. „Ta slečna dostala záchvat,“ řekl mi netrpělivým, skoro až agresivním tónem. Nebylo divu, přeci jen jsem ho zdržoval od práce. Musíme ji co nejrychleji dostat do nemocnice!“ S těmito slovy si nasedl do záchranky na místo spolujezdce a za doprovodu hlasitého pískotu sirény odjel směrem k místnímu špitálu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Všimnul jsem si Katčina otce, jak celý bledý a rozechvělý stojí mezi dveřmi jeho domu a jeho brada se nekontrolovatelně třese. Jeho prázdné, skleněné oči se na mě upřeně dívaly. „Tome,“ pronesl vzlykavým tónem a položil mi ruku na rameno. „Co se stalo?“ zeptal jsem se ho. „Moje Kateřina… Ty prášky jí nepomohly. Nemohl jsem nic udělat. Normálně se mnou mluvila. A pak…“ Z očí se mu spustil vodopád slz. Objal mě a jedna z mých slz mu dopadla na kabát a vpila se do látky.
*
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Zápletka o plachém chlapci a výstřední dívce, která mu ukáže krásy světa a následně tragicky zemře, je v literatuře poměrně častým klišé. Přesto jsi do příběhu dokázal vnést velmi zajímavý prvek magického realismu a snových vizí, což textu dodává hlubší duchovní přesah. Myšlenka, že sebevražda není řešením ztráty, ale naopak překážkou k opětovnému shledání, je velmi silná a dává příběhu nosnou a originální pointu.
Atmosféra – ★★★★☆
Emoce a nálada jsou rozhodně tvou silnou stránkou, text dokáže čtenáře velmi rychle vtáhnout do děje. Krásně se ti daří budovat kontrast mezi šedivou, depresivní realitou všedního dne a barvitým, magickým světem Kateřiny. Pocity smutku, beznaděje i následné katarze v závěru působí uvěřitelně a dokážou ve čtenáři silně rezonovat.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je velmi čtivý, má plynulé tempo a dokáže udržet pozornost od začátku až do konce. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírnému patosu a některé dialogy by snesly přirozenější, civilnější tón. V textu se objevují pravopisné chyby (zejména shoda přísudku s podmětem, např. ‘pohůnci házely’, ‘doktoři procházely’) a chyby v interpunkci, ale nenech se tím odradit, protože tvůj cit pro plynulost vyprávění to hravě vyvažuje.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi dojemný a procítěný příběh, který ukazuje tvůj velký talent pro vyprávění a práci s emocemi. I když stavíš na známějších motivech, dokázal jsi jim vtisknout vlastní, osobitou tvář a dovést děj ke smysluplnému a nadějnému poselství. Pokud do budoucna zapracuješ na gramatice a zkusíš se vyhnout některým žánrovým stereotypům, tvé psaní se posune o obrovský kus kupředu. Jen tak dál, máš v sobě velký spisovatelský potenciál!