Když jsme vyšli ven, byla už tma. Nebylo se čemu divit, zima už tu byla každou chvílí a síla slunce s každým dalším dnem slábla. Zrovna jsme se procházeli parkem. Skoro nikdo kromě nás v něm nebyl, takže jsme se mohli ničím nerušeni soustředit sami na sebe. Světla pouličních lamp připomínaly malá levitující slunéčka, která nám ukazovala cestu dál a svěží vítr hladil po tváři. „Díky, že jsi nám dneska pomohl, jsi moc hodný,“ řekla Kateřina a zpříma se mi podívala do očí. „Ale, to nestojí za řeč,“ mávnul jsem nad tím rukou. „Rád jsem pomohl. S tvým tátou se mi nádherně povídalo.“ „Jo, táta umí pěkně vyprávět, když se mu chce. Bohužel, mně už moc nevypráví. Většinu příběhů si schovává do svých povídek a básní. To moje máma mi vyprávěla často. Její příběhy jsem měla hrozně ráda, než…“ Katka se odmlčela a její oči zesklovatěly, podobně jako jejímu otci. Nerad jsem viděl Katku takhle smutnou. Chytnul jsem ji za ruku. „Pojď za mnou, něco ti ukážu,“ pošeptal jsem jí do ucha. Vyběhli jsme z parku, odkud jsme přešli silnici rovnou na druhou stranu ulice, odkud jsme se dostali k řadě kamenných schodů, vedoucích k dlouhé lesní cestě. Zrovna když jsme procházeli kolem staré, opuštěné kaple, tak se mě Katka nervózně optala, kam ji to kruci vedu. Chápal jsem ji, pro někoho může být strašidelné, procházet se takovou cestou v husté tmě, ale nechtěl jsem jí zkazit překvapení, tak jsem radši mlčel. Než jsme došli k místu, rychle jsem jí zakryl oči, abych ji překvapil. Dovedl jsem ji až k vyhlídce se starou dřevěnou lavičkou, odkud byl nádherný výhled na celé město. Odkryl jsem jí oči a řekl; „A teď je otevři,“ podobně jako to řekla ona mně, v naší skrýši. Byla naprosto unešená. Smutek z její tváře zmizel jako pára nad hrncem a mě zalil pocit blaženosti, když mě samým dojetím silně objala. „To je nádherné,“ řekla, když jsme společně hleděli na městečko, zářící v noci jako koberec posetý diamanty. Seděli jsme spolu na lavičce a nemohli od té krásy odtrhnout oči. Malá světélka rozzářeného města jako by nás k sobě táhla. Bylo to hypnotizující. Ale ještě krásnější bylo, když mi Kateřina, celá schoulená, klesla do náruče. „Jsem ráda, že jsem tě poznala, Tome. Bála jsem se. Když jsme se sem přistěhovali, bála jsem se, že budu sama. Ztracená a opuštěná. Ty jsi mi ale změnil život. Dlouho jsem hledala svoji spřízněnou duši, ale teď už hledat nemusím.“ Podíval jsem se do těch nádherných, modrých očí. „Našla jsem tebe.“ Políbili jsme se a já se cítil, jako bych byl unášen přílivem snů. Chtěl jsem, aby tenhle okamžik trval věčně. Katka najednou vzhlédla k obloze. „Podívej,“ ukázala prstem směrem vzhůru. Pomalu se k nám snášely první bílé vločky. Jedna z nich přistála Katce v dlani. Sledovala, jak pomalu taje a něžně ji žmoulala mezi prsty. „Podívej, Tome! První vločky,“ řekla mi užasle. „Vločky znamenají příchod andělů. Jejich chladné ruce tě vezmou do říše plné snových květů.“ Přišlo mi, že byla jako v transu, když mi to říkala, a abych se přiznal, vůbec jsem její poznámku nepochopil, ale s tím už jsem byl u tak svérázného člověka, jako je ona zvyklý, tak jsem se radši dál mlčky kochal výhledem.
*
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Zápletka o plachém chlapci a výstřední dívce, která mu ukáže krásy světa a následně tragicky zemře, je v literatuře poměrně častým klišé. Přesto jsi do příběhu dokázal vnést velmi zajímavý prvek magického realismu a snových vizí, což textu dodává hlubší duchovní přesah. Myšlenka, že sebevražda není řešením ztráty, ale naopak překážkou k opětovnému shledání, je velmi silná a dává příběhu nosnou a originální pointu.
Atmosféra – ★★★★☆
Emoce a nálada jsou rozhodně tvou silnou stránkou, text dokáže čtenáře velmi rychle vtáhnout do děje. Krásně se ti daří budovat kontrast mezi šedivou, depresivní realitou všedního dne a barvitým, magickým světem Kateřiny. Pocity smutku, beznaděje i následné katarze v závěru působí uvěřitelně a dokážou ve čtenáři silně rezonovat.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je velmi čtivý, má plynulé tempo a dokáže udržet pozornost od začátku až do konce. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírnému patosu a některé dialogy by snesly přirozenější, civilnější tón. V textu se objevují pravopisné chyby (zejména shoda přísudku s podmětem, např. ‘pohůnci házely’, ‘doktoři procházely’) a chyby v interpunkci, ale nenech se tím odradit, protože tvůj cit pro plynulost vyprávění to hravě vyvažuje.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi dojemný a procítěný příběh, který ukazuje tvůj velký talent pro vyprávění a práci s emocemi. I když stavíš na známějších motivech, dokázal jsi jim vtisknout vlastní, osobitou tvář a dovést děj ke smysluplnému a nadějnému poselství. Pokud do budoucna zapracuješ na gramatice a zkusíš se vyhnout některým žánrovým stereotypům, tvé psaní se posune o obrovský kus kupředu. Jen tak dál, máš v sobě velký spisovatelský potenciál!