Cítil jsem se prázdný. Bloudíval jsem zasněženými nočními uličkami a hleděl na levitující koule pouličních světel, které mě vedly temnotou. Šedivé zdi starých budov mi přišli depresivní a fascinující zároveň. Připadalo mi, že život už prostě nemá smysl. Zastavil jsem se, když mi něco dopadlo na hlavu. Myslel jsem, že je to jen sněhová vločka. Prohrábl jsem si vlasy a něco mi zůstalo v dlani. Nebyla to sněhová vločka. Bylo to sněhově bílé pírko. Rozhlédl jsem se, ale na noční obloze neletěl ani jeden pták. Jen jsem nad tím pokrčil rameny a šel radši domů. Doma mě nikdo nečekal. Rodiče byli na služební cestě, tak jsem měl celý dům jen pro sebe. Rozhlédl jsem se po obýváku, osvětleném pouze starou lampičkou. Na malý prosklený stolek jsem si položil malou skleničku a lahev whisky. Hořká tekutina se v mém hrdle rozplývala jako žhavá láva a já pil statečně dál, až jsem nakonec skleničku shodil na zem a pil alkohol rovnou z lahve. Nebyl jsem zvyklý, takže se můj pohled začal po chvilce rozpíjet. Cítil jsem se uvolněně, ale stále jsem nemohl dostat z hlavy tu andělskou tvář s modrýma očima a zlatavými, vkusně zastřiženými vlásky. Když jsem zavřel oči, doslova jsem cítil její jemný parfém. A bylo tu ještě něco. Znovu jsem zaslechl ten třepot křídel, stejně jako tehdy v našem domku. Byl tak uklidňující a vábivý. Okamžitě jsem oči otevřel. Už jsem neseděl u nás v obýváku. Ne, magická krajina, skrz kterou mi Kateřina dala nahlédnout do svého světa, se vrátila. Stál jsem bosýma nohama na rozkvetlé louce a hleděl na obrovský bílý Měsíc. Byl obrovský, skoro až na dosah ruky. Na obloze se třpytilo tisíce hvězd, jako blyštivé drahokamy a temná nebesa protínal obrovský, krvavě rudý mrak. Kolem mě poletovaly modře zářící světlušky. Chtěl jsem se jedné z nich dotknout, ale okamžitě ode mě odlétly. Slyšel jsem slabý žbluňkot vody. Šel jsem za ním, dokud jsem se neobjevil u malého jezírka. Hned u něj stál malý stromek s nádhernými modrofialovými kvítky. Nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Byla to ta nejkrásnější věc, kterou jsem v životě viděl. Jakmile jsem k stromku natáhl ruku, zvedl se jemný vítr, který mě něžně pohladil po tváři, podobně jako to dělávala Kateřina. Dotknul jsem se kůry stromu. Byla hladká jako samet. Nemohl jsem se toho pocitu nabažit, dokud z ní nevyrašily malé trny. Náhle mnou projela ostrá bolest, jak mi trny rozřízly dlaň i se zápěstím. Rychle jsem ucukl. Horká krev nekontrolovatelně prýštila z mojí ruky jako rudý vodopád. Do mojí zkrvavené dlaně začali pozvolna padat kvítky ze stromu. Vpíjely se do mojí černající krve. Pevně jsem je sevřel. Bolest začala ustupovat a já se cítil nádherně. Znovu jsem pohlédl na černou hladinu jezera. Nevím proč, ale pořádně jsem se napřáhl a hodil do něj kvítky slepené krví, co jsem svíral v ruce. Hladina jezera se rozzářila jako duha. Barvy se vpíjely jedna do druhé a já jen stál, slábnoucí po obrovské ztrátě krve. Zamotala se mi hlava, před očima se mi zatmělo a mé bezvládné tělo spadlo střemhlav do jezera. Chladná voda mě začala táhnout dolů ke dnu. Snažil jsem se držet hlavu nad vodou, ale nebylo mi to nic platné. Nakonec jsem klesal stále níž a níž. Netopil jsem se. Jen jsem pomalu usínal. Když mi klesla víčka, uslyšel jsem lehký šepot. Hlas, který jsem tolik chtěl slyšet; „Probuď se! Ještě nepřišel tvůj čas.“ S těmito slovy jezero, do kterého jsem pozvolna klesal, zmizelo a já opět otevřel oči. Ležel jsem na zemi v našem obýváku. Cítil jsem se strašně slabý a moje hlava se děsně motala. V uších mi zněl nepříjemný hvízdot a byla mi hrozná zima. Nemohl jsem se pohnout. Vedle mě ležela rozlitá láhev whisky, do které se máčely mé vlasy a koberec byl celý rudý. Nade mnou se někdo skláněl. Obrovská, zavalitá postava s blond vlasy. Byl to muž. A nejen to, byl to ten záchranář, kterého jsem viděl, když odváželi Kateřinu. Zrovna mě přenášel na nosítka. Když mě nakládal do sanitky, slyšel jsem kdesi za sebou hysterický vzlykot. Dveře se zavřely a siréna se rozezněla. Mé oči se stočily k zápěstí. Bylo celé od zčernalé krve, stejně jako když jsem se pořezal o trní. Chtělo se mi hrozně spát. Nemohl jsem oči udržet otevřené. Během chvilky jsem upadl do bezvědomí.
*
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Zápletka o plachém chlapci a výstřední dívce, která mu ukáže krásy světa a následně tragicky zemře, je v literatuře poměrně častým klišé. Přesto jsi do příběhu dokázal vnést velmi zajímavý prvek magického realismu a snových vizí, což textu dodává hlubší duchovní přesah. Myšlenka, že sebevražda není řešením ztráty, ale naopak překážkou k opětovnému shledání, je velmi silná a dává příběhu nosnou a originální pointu.
Atmosféra – ★★★★☆
Emoce a nálada jsou rozhodně tvou silnou stránkou, text dokáže čtenáře velmi rychle vtáhnout do děje. Krásně se ti daří budovat kontrast mezi šedivou, depresivní realitou všedního dne a barvitým, magickým světem Kateřiny. Pocity smutku, beznaděje i následné katarze v závěru působí uvěřitelně a dokážou ve čtenáři silně rezonovat.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je velmi čtivý, má plynulé tempo a dokáže udržet pozornost od začátku až do konce. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírnému patosu a některé dialogy by snesly přirozenější, civilnější tón. V textu se objevují pravopisné chyby (zejména shoda přísudku s podmětem, např. ‘pohůnci házely’, ‘doktoři procházely’) a chyby v interpunkci, ale nenech se tím odradit, protože tvůj cit pro plynulost vyprávění to hravě vyvažuje.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi dojemný a procítěný příběh, který ukazuje tvůj velký talent pro vyprávění a práci s emocemi. I když stavíš na známějších motivech, dokázal jsi jim vtisknout vlastní, osobitou tvář a dovést děj ke smysluplnému a nadějnému poselství. Pokud do budoucna zapracuješ na gramatice a zkusíš se vyhnout některým žánrovým stereotypům, tvé psaní se posune o obrovský kus kupředu. Jen tak dál, máš v sobě velký spisovatelský potenciál!