Snová melancholie

DepreseRomantikaSnění

⏱️ Doba čtení: cca 53 minut

Byl jsem odvezen do místní psychiatrické léčebny. Podle všeho jsem se v podnapilém stavu pokusil o sebevraždu podřezáním zápěstí. Byl jsem podroben několika psychologickým vyšetřením. Byla mi diagnostikována psychotická deprese, která může vést až ke sklonům k sebevraždě. Nakonec mě strčili do polstrované cely s tlustými mřížemi, skrz které prosvítalo tenké měsíční světlo. Každý den jsem se musel zúčastnit pravidelné terapie a brát léky. Nic z toho mi nepomáhalo. Naopak, díky izolaci způsobené věčným poleháváním v cele se moje deprese ještě zhoršila. Chtěl jsem se zase vrátit zpátky. Nakonec jsem ani nepolykal prášky, které mi každý den přinášela sestra. Jen jsem si je nechal v koutku úst, a pak si je schoval do zásoby. Během nikdy nekončících dnů strávených v cele jsem přišel na to, jak jsem se do naší říše dostal. A hodlal jsem se tam vrátit. Nakonec jsem si uschoval celou hrst uklidňujících prášků. Všechny jsem postupně spolykal a pomalu ulehl do postele. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Cítil jsem se ochablý a do uší se vrátilo to známé hučení. Malým oknem mi do cely hučel vítr a občas i nějaká sněhová vločka spadla na zem. Cítil jsem, jak mě život opouští. Končetiny začaly chladnout a oči se pomalu zavíraly. „Je vám něco?“ uslyšel jsem neznámý hlas. Byla to jedna ze sester, která přišla s každodenním přísunem prášků. Začala se mnou cloumat. „Sakra! Doktor! Potřebuju doktora!“ vyběhla na chodbu. Co nevidět byla moje cela plná asistentů a jednoho prošedivělého doktora, co se mě snažil udržet při vědomí. „No tak! Slyšíte mě?“ fackoval mě divoce po tváři. Ničemu to nepomohlo. Z posledních sil mé popraskané rty zformulovaly větu; „Našel jsem cestu k euforii, ale každé ranní probuzení zabíjí touhy a já nemám tolik síly doufat. Tak dlouho…“ Naposledy jsem vydechl, než jsem ztratil vědomí. Obklopila mě hustá černá tma. Znovu jsem slyšel třepot křídel. Teď byl silnější než kdy dřív. Obrovská bílá křídla protnula tmu. Obrovská postava v bílých sametových šatech se nade mnou skláněla s přátelským úsměvem na tváři. V šedých očích jsem viděl tisíce let přetrvávající utrpení mísící se se smířením a poklidem. Byl to Anděl, o kterém mi vyprávěla Kateřina. Podal mi svoji ruku. Jemně jsem ji stiskl a sledoval, jak se mnou stoupá k nebesům, daleko od mého těla, stále ležícího v posteli. Nade mnou se tyčila černá obloha, posetá myriádami zářících hvězd. Celý vesmír se rozpínal před mým zrakem. Zdál se tak obrovský a nekonečný, přesto jaksi dobře známý. Některé hvězdy začaly padat. Jejich život pohasl a zbyla po nich jen čára hvězdného prachu. Hvězdy padaly jedna za druhou, dokud se z prachu neutvořila jednolitá přímka, vedoucí strmě nahoru. Jak k ní Anděl letěl stále blíž, zjistil jsem, že z prachu hvězd se stvořily schody. Zlatavé schody, před kterými mě Anděl pustil. Začal jsem po nich stoupat, ale zdálo se, že jsou nekonečné. Po chvíli, která se zdála být věčností, jsem objevil jejich konec. Končily u obrovské hvězdné mlhoviny, vábící mě k sobě jako mucholapka. Nemohl jsem odolat. Cítil jsem poryv svěžího větru. Dotkl jsem se jejího středu a udělal krok vpřed. Oslnilo mě prudké světlo a do hlavy bodla ostrá dýka prudké bolesti. Křičel jsem z plných plic, dokud světlo náhle nepohaslo a bolest nezmizela. Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem zpátky. Přede mnou se rozpínaly snové dálky, tajemné a majestátní. Modré slunce mi svítilo na cestu jako maják za doprovodu třpytivých zlatých hvězd. Na hlavu mi dopadlo bělostné pírko, stejně jako tehdy v parku. Podíval jsem se vzhůru a uviděl na obloze poletovat Anděla, který mě zavedl ke schodišti. Jeho křídla se v odrazu modrého Slunce zlatě leskla. Chvíli jen tak poletoval kolem, než pomalu začal mizet v dálavách. Nehodlal jsem ho ztratit, tak jsem běžel rovnou za ním. Zelená tráva mi hlasitě šustila pod nohama a v plicích mě nepříjemně pálilo, ale nakonec jsem doběhl až k vysoké lípě, jejíž tlusté kořeny se rozpínaly po zemi jako nohy obřího pavouka a lístky tajemně šuměly. Anděl v jasně bílých šatech pod ní stál ke mně zády. Zastavil jsem se kousek od něj a nervózně si ho prohlížel. Chtěl jsem ho nějak oslovit, ale nemohl jsem najít ta správná slova. „Ehm,“ odkašlal jsem si. Anděl se ke mně otočil čelem a já málem padl na kolena. „Kateřino?“ Nevěřil jsem tomu. Stála přede mnou a já se snažil přesvědčit sám sebe, že vidím přelud. Ale bylo to tak. Stála přede mnou. Byla ještě krásnější než zaživa. Bílé rozevláté šaty nádherně ladily s křídově bílou barvou její kůže a v jejích nádherných modrých očích svitly záblesky překvapení. „Tome?“ vydechla nevěřícně. Cítil jsem, jak mi srdce zběsile buší a samou radostí mi vyhrkly horké slzy. „Kateřino? Jsi to ty?“ vydechl jsem šokovaně a opatrně udělal pár kroků k ní. Chtěl jsem ji chytit za ruku a znovu cítit to teplo, které mi dávalo sílu, ale ona se ode mě rychle odtáhla. „Tome, víš ty vůbec, co jsi to provedl?“ rozhodila vztekle rukama a jemný vítr hlasitě zahučel. Nechápal jsem její rozčilení. Myslel jsem, že mi samou radostí div nepadne do náruče. „Proč jsi se pokoušel zabít?“ „Chtěl jsem být zase s tebou, Kateřino,“ odvětil jsem roztřeseným hláskem. „Život bez tebe nemá smysl. Chtěl jsem být tady s tebou, v našem světě!“ „Ty to nechápeš, že ne?“ probodla mě nezvykle ostrým pohledem. Jen jsem se na ni mlčky díval. „Chápeš to? My nemůžeme být spolu! Ne potom, co jsi provedl. „O čem to mluvíš? Andělé si pro mě přišli,“ řekl jsem nejistě. „Přivedli mě k tobě.“ Kateřininy oči byly plné strachu a zoufalství. „Ne, Tomáši. Takhle to nefunguje,“ řekla o něco tišším tónem. „V tomhle světě nemůžeš zůstat, pokud jsi neumřel přirozenou smrtí. Ty jsi nás od sebe oddělil!“ To zjištění mě udeřilo jako beranidlo a nechalo stát beze slov. Nechápal jsem to. Otázky mi bouřily hlavou jako vír. Nevěděl jsem, co bych měl říct dřív. „Zabil ses sám. Tudíž tě Andělé nenechají tady, ale vrhnou tě rovnou do Jezera smutku a odtamtud tě nedostanu!“ Dvě slzy jí stékaly po tváři jako ranní rosa. „I když… je tu jedna cesta,“ zamyslela se a ve mně se rozhořel plamínek naděje, „Andělé vědí, čím hrozným sis prošel. Vědí, že máme být spolu. Ale nesmíš to vzdát, Tomáši.“ „Co tím myslíš?“ „Můžeš se vrátit zpátky, ale nesmíš to ukončit sám. Musíš dál žít svůj život. Být šťastný.“ „Bez tebe ale nebudu nikdy šťastný!“ vykvikl jsem zoufale. Kateřina mě jemně chytla za ruku. Byla jemná a horká tak, jak jsem si to pamatoval. „Prosím, Tome,“ pohladila mě po tváři. „Jestli chceš, abychom byli opravdu spolu, musíš pro to bojovat! Musíš překonat tu bolest. Jedině tak tě Andělé zavedou ke mně.“ Nechtěl jsem ji opustit. Chtěl jsem, aby mě držela na věky. Aby mě už nikdy neopustila. Můj zrak smutně padl k zemi. Cítil jsem se zdevastovaný, ale zároveň, kdesi vzadu, hluboko v podvědomí, ve mně žhnula jasná jiskřička naděje. „Nebude to vůbec lehké,“ řekl jsem nejistě, „ale vím, že máš pravdu. Vždycky jsi ji měla. A já udělám všechno, abych svoji chybu napravil.“ Kateřina se chápavě usmála a něžně mě pohladila po tváři. „Budu tu na tebe čekat.“ Její hlas se zdál vzdálený milióny let. Její rudé rty mi věnovaly poslední horký polibek. Její majestátní bílá křídla se roztáhla jako Fénix a mě znovu oslnilo jasné světlo.

*