Probudil jsem se na nemocničním lůžku. Všude kolem byly pípající přístroje a hadičky s výživou. Bolela mě hlava a cítil jsem se neuvěřitelně slabý. Před mým lůžkem stál ten starý doktor s brejličkami, kterého jsem potkal v čekárně, když jsem byl v nemocnici s Kateřinou. „Ach, konečně jste se probudil,“ zvedl zrak od desek s dokumenty, do kterých něco zapisoval. „Ležte klidně. Jste velmi zesláblý. Museli jsme vám vypumpovat žaludek. Pozřel jste nebezpečné množství antidepresiv. Stačila chvilka a už jste tady nebyl.“ Nic jsem mu neodpověděl, tak s lehkým úsměvem odešel z mého pokoje. Budu tu na tebe čekat, vzpomněl jsem si na Kateřinina slova a pomalu natočil hlavu směrem k oknu. Nevím proč, ale cítil jsem se šťastný, že jsem neumřel a že jsem dostal druhou šanci. Ledové pláně a svištící vítr mi najednou připadaly stejně nádherné jako snové pláně, ve kterých na mě moje láska čeká. A to mi dává naději. Protože někde tam na mě čeká strážkyně mé snové melancholie.
Snová melancholie
O autorovi
Tomáš Vanc ml.
Přihlásit se k odběru
0 Komentářů
Nejnovější
Hlasité předčítání
