A pak se všechno začalo vracet k normálu a Grimur si uvědomil, že necítí ani nohy, ani hřbet, ani ruce, ani krk. Před sebou viděl dvě ruce tak zdravé a úplné, že nemohl uvěřit, že jsou skutečně jeho. A brzy pochopil, že to nepřítomnost bolesti jej donutila si myslet, že nic necítí, ale ve skutečnosti se postavil s naprostou lehkostí a jeho záda i nohy vynesli jeho tvář snad až k samotným nebesům a krk držel hlavu s hrdostí vzhůru a už na něm nebylo ničeho, co by připomínalo toho mrzáka, kterým byl ještě před pár okamžiky. Cítil se svěží a silný, jako nikdy předtím.
A když Grimurův pohled dopadl na Erika a Björna, tak viděl, jak ti dva stojí přímo před ním s pusou dokořán a Björn si mnul oči své, neboť nemohl uvěřit tomu, co viděl a oba dva mlčeli, nevědíc, co by dodali.
Grimur, zíraje na ně, sám zmatený z toho výsledku a nevědě, zda se má radovat, si začal uvědomovat, že lektvar nepůsobí jen na tělo, ale také na mysl a mlha, jež zastírala jeho paměť, se začala rozplývat a on si vzpomněl, jako by to měl přímo před sebou, na toho Vikinga, který jej poslal do těchto zemí poté, co se vrátil z výpravy jako mrzák. A vzpomněl si i na tu strašlivou řež a věděl, že to lidé byli ti, proti kterým bojoval a vzpomněl si, jak spatřil obrněného jezdce, jenž svou silou mu zranění způsobil a vzpomněl si na koně, který dupal na jeho tělo poté, co jej jezdec svým kopím srazil k zemi. A vzpomněl si na Vikinga, jenž jej do bitvy vedl a věděl, že to Hardrada sám byl a pak si vzpomněl na svou touhu po slávě, jež mu mysl zatemněla, když se chtěl dát do Hardradova vojska. A vzpomněl si též na ženu, jež se mu to snažila rozmluvit, ale on jí neposlechl a omámen touhou po dobrodružství a příslibem, že domů mince pro děťátko, které pro něj nosila, přinese. Vzpomněl si na její rusé vlasy a jemné paže a vzpomněl si i na její modré oči a v tu chvíli vykřikl „Singrid!“
A jak vykřikl hlasem silným, jako kladivo Thórovo, rozeběhl se zpátky k potoku rychlostí Sleipnira a Erik a Björn zůstali stát jako přibití. Grimur najednou věděl, že se musí vrátit a zahanben vinou nad svou dřívější hloupostí a nad tím, že opustil svou milovanou a že holčička, kterou předtím tak vyděsil, jeho dcerou byla. Utíkal a utíkal, ale Singrid už u potoka nebyla. Grimur se vzdát nehodlal, smočil svou tvář v tom zázračném prameni v naději, že mu osvěžující pramen vrátí sil pro další běh a spatřil Erika a Björn, jak se se snaží kroku Grimurově stačit a naléhal na ně, aby mu ukázali kudy k cestám, odkud přišli, neboť věděl, že odtamtud už dům, jenž kdysi opustil, snadno najde.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Nápad parodovat vikingské ságy prostřednictvím dvou škodolibých vtipálků je velmi osvěžující a originální. Zvrat, kdy se z krutého žertu vyklube skutečný zázrak a dojemný návrat k rodině, dává příběhu nečekanou hloubku a silnou nosnou myšlenku. Zápletka je skvěle vystavěná a udržuje čtenáře v napětí až do samotného konce.
Atmosféra – ★★★★☆
Textu se daří výborně balancovat mezi drsnou severskou mytologií a odlehčenou, až groteskní komedií. Emoce hlavního hrdiny, jeho zoufalství i konečná katarze, jsou uvěřitelné a čtenáře snadno vtáhnou do děje. Atmosféru občas mírně narušuje až příliš časté a rušivé chichotání obou bratrů, které po čase ztrácí svůj komický efekt.
Provedení – ★★★☆☆
Máš velmi bohatou slovní zásobu a cit pro barvité popisy, díky čemuž je text poutavý. Čtivost však trochu trpí na příliš dlouhá, komplikovaná souvětí a nadužívání spojky ‘a’ na začátcích vět. V dialozích si dej pozor na správnou interpunkci a zkus omezit opakující se uvozovací věty; gramatické chyby či překlepy se v textu sice najdou, ale skvělý obsah je s přehledem zastiňuje.
Celkové hodnocení:
Sága o Grimurovi je neobyčejně milé a překvapivě dojemné čtení, které ukazuje tvůj velký vypravěčský talent. Přestože by text snesl stylistické proškrtání a učesání dlouhých souvětí, příběh samotný má obrovské srdce a skvělou pointu. Rozhodně v psaní pokračuj, máš výbornou fantazii a dokážeš čtenáři předat skutečné emoce.