Do vody z černého potoka přidal červenou bylinku, jenž uchovával mezi stránkami staré knihy a míchal, dokud voda nepotemněla. Přisypal ten bílý prach, jenž získal z jeleního parohu a nakonec tam nasypal i trochu toho vikingského vousu, který patřil spícímu Vikingovi, jenž poražen byl kořalkou, zpěvem i tancem. Pak rozdělal oheň a vařil, dokud podivná vůně, podobná sekaným kopřivám nenaplnila jeho plíce. A pak zase chladil ten lektvar a neustále míchal, aby se prach z parohu neusazoval na dně toho nápoje.
Erik a Björn se celou dobu chichotali a něco si mezi sebou šeptali, ale Grimur… Grimur jejich posměšků nedbal. Byl jim vděčný, že jej přivedli až sem a že konečně pod jeho roztřesenýma rukama vzniká to, za čím se celou tu dobu tak honil.
A když byl Grimur s lektvarem hotov, jeho srdce bušilo nad představou, že by snad něco mohlo býti špatně. Vzpomněl si na to velké dobrodružství. Na ztracení svých společníků v horách i na okamžik, kdy jeho oči spatřili krásu té bylinky, jenž tak moc potřeboval. Na jeleny, kteří mu vždy utekli i na toho, jež se mu neohroženě postavil a ukázal Grimurovi svou velikou sílu. Vzpomněl si na vyprávění u táboráku na lesní louce a na zástupy mravenců, jež jej vyhnali ze své říše. A vzpomněl i na děti, jež se s hrůzou z jeho zjevu schovávali za sukně svých matek a na starce, jež se mu tak ošklivě vysmál. Vzpomněl si také Olafa, jehož Erik s Björnem obrali o peníze i důstojnost, aby Grimura ochránili a vzpomněl si i na strašlivé zvuky, které vydával spící Viking a vzpomněl si také na Singrid, která jej tak potupně ztrestala a ač nevěděl čím, tak tušil, že si ten výprask zasloužil. A pak se Grimur konečně napil.
Jak ta vláha naplnila jeho ústa, ucítil Grimur na jazyku hořkou pachuť, kterou rychle vystřídala slanost a sladkost a po nich přišel pocit, že severský vítr se prohnal ústy a pokračoval hluboko až do žaludku. Pomyslel si Grimur, že něco musí býti špatně a viděl před sebou Erika a Björna, jak se chichotají a něco vykládají, ale vtípkům jejich nerozuměl, neboť se jejich hlas zdál vzdálený jako země pokryté pouštěmi, o kterých slýchával v písních Vikingů v krčmách.
Pak ucítil zvláštní pohyb v žaludku, jež jej lechtal z vnitřní strany a poté ostrou bolest v zádech, jež jej donutila napřímit svůj hřbet tak, jak už dlouho nedokázal a pak poté padl na kolena a celý svět se zdál být rozmazán. Grimur viděl své ruce před sebou, jak brání pádu k zemi a viděl, jak odlišné jsou od těch, na které je zvyklý a měl pocit, že jeho pravá ruka má možná pět a možná více prstů, ale rozhodně ne tři, jako vždycky měla.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Nápad parodovat vikingské ságy prostřednictvím dvou škodolibých vtipálků je velmi osvěžující a originální. Zvrat, kdy se z krutého žertu vyklube skutečný zázrak a dojemný návrat k rodině, dává příběhu nečekanou hloubku a silnou nosnou myšlenku. Zápletka je skvěle vystavěná a udržuje čtenáře v napětí až do samotného konce.
Atmosféra – ★★★★☆
Textu se daří výborně balancovat mezi drsnou severskou mytologií a odlehčenou, až groteskní komedií. Emoce hlavního hrdiny, jeho zoufalství i konečná katarze, jsou uvěřitelné a čtenáře snadno vtáhnou do děje. Atmosféru občas mírně narušuje až příliš časté a rušivé chichotání obou bratrů, které po čase ztrácí svůj komický efekt.
Provedení – ★★★☆☆
Máš velmi bohatou slovní zásobu a cit pro barvité popisy, díky čemuž je text poutavý. Čtivost však trochu trpí na příliš dlouhá, komplikovaná souvětí a nadužívání spojky ‘a’ na začátcích vět. V dialozích si dej pozor na správnou interpunkci a zkus omezit opakující se uvozovací věty; gramatické chyby či překlepy se v textu sice najdou, ale skvělý obsah je s přehledem zastiňuje.
Celkové hodnocení:
Sága o Grimurovi je neobyčejně milé a překvapivě dojemné čtení, které ukazuje tvůj velký vypravěčský talent. Přestože by text snesl stylistické proškrtání a učesání dlouhých souvětí, příběh samotný má obrovské srdce a skvělou pointu. Rozhodně v psaní pokračuj, máš výbornou fantazii a dokážeš čtenáři předat skutečné emoce.