Z počátku upírali své naděje k opravě vysílačky. Snad si zavolají pomoc, snad někdo pošle pomoc dříve, snad najdou jiný způsob. Jenže oprava vysílačky se nedařila a atmosféra uvnitř rychle houstla, přičemž největším pesimistou byl technik. Ten neviděl způsob, jak znovu zahájit komunikaci a nedělal si iluze ani o tom, že by jim někdo přišel na pomoc. Začal přemýšlet jinak. Snažil se vymyslet, jak se zachránit, když nikdo nepřijde.
Brzy přišel s řešením. S řešením naprosto hrozivým a toto řešení představil, když se těsně před spaním všichni sešli u jednoho stolu. „Pro nás čtyři tady není dost jídla. Ale kdybychom byli jen tři, tak vydržíme. Musíme to ale udělat hned. Jeden z nás musí umřít. Čím dřív, tím líp. Navrhuju losovat.“
Těch několik málo vět dokázalo vyvolat hádku neskutečných rozměrů. Nápad na vraždu jednoho z členů posádky byl během ní zavrhnut, ačkoliv každý věděl, že to může být řešením, možná dokonce řešením jediným.
Tahle myšlenka ale zasela strach. Strach, že se ostatní domluví na vraždě někoho z nich. Přestali si věřit, přestali spát, přestali si povídat a přestali hledat způsoby, jak přežít bez zabíjení. Vědomí, že jednou z cest ven je vražda někoho z nich úplně znemožnila nástup jakýchkoliv jiných myšlenek. Jako kdyby snad žádná jiná cesta nemohla existovat.
Asi jediný, kdo si udržel alespoň nějakou důvěru byl správce se svou ženou, ale tím jen vyvolávali další a další nejistotu u zbylých dvou. Jakékoliv slovo, které prohodili, bylo vnímáno jako spiknutí. Dokonce i hádky byly vnímány jako snaha zakrýt spolčení proti nezúčastněnému. A s nedostatkem spánku se všechno jen zhoršovalo.
Už třetí den po návrhu se situace zhoršila do míry, kdy se správce rozhodl, že se pokusí znovu nastolit debatu o řešení. Se svou snahou ale pohořel a všechno se jen zvrhlo do hádky. Krátce po ní správce oznámil že uzavřel sklad jídla a klíč schoval s tím, že jej otevře teprve v momentě, kdy se domluví na nějakém řešení. Věděl totiž, že každý den, kdy jedí si snižují šanci na přežití.
A tak to šlo dál a dál. Den za dnem ve strachu, bez dostatku spánku a bez jídla. Množství i prudkost hádek narůstala a s tím vším rostl tlak, až se nakonec dostal do bodu, kdy nebylo možné už vydržet dál. V jednu chvíli vzal technik velkou sekeru a za halasného řevu, že se probije do skladu jídla se vydal přímo ke svému cíli. Správce se vydal za ním a navzájem si nadávali.
