„Volám stanici M-511, ozvěte se… Volám stanici M-511, ozvěte se.“
Ta slova snad zastavila samotný čas. Trvalo celé vteřiny, než si uvědomila, že výzva míří k ní. Vrhla se tak k mikrofonu a odpověděla.
„Tady stanice M-511. Slyšíte mě? Prosím, řekněte, že mě slyšíte.“
„Stanice M-511. Slyším Vás velice špatně. Jste to Vy? Potvrďte, že jste stanice M-511.“
„Tady stanice M-511. Pane Bože. Potřebuju pomoc. Všichni jsou mrtvý.“
„Zachytili jsme Vaše volání. Jaká je Vaše situace?“
„Všichni jsou mrtvý. Jsem tu už jenom já. Musíte poslat pomoc.“
„Pomoc je na cestě. Poslali jsme letadlo, ale nemůžeme Vás lokalizovat. V té tmě Vás nevidíme. Jste schopná rozsvítit osvětlení ranveje?“
„Ano. Já… já musím jít ven. Vydržte pár minut. Hned jsem tam! Hned to zapnu!“
A tak vyběhla ven. Ničím se nezdržovala, ani se neoblékla. Rychle doběhla k ovládání reflektorů a spustila je. Světla zablikala a líně osvětlila celou ranvej. Dívala se na oblačné nebe a snažila se najít letadlo, ale nikde žádné neviděla. Její pátrání bylo bezvýsledné, ale to nevadí. Důležité je, že už letí.
Byla zima. Vydala se tak zpátky dovnitř. Po cestě ji napadlo, že možná ji zase odněkud sleduje onen muž, ale nikde ho neviděla. Konečně byl konec. Doufala, že ho už nikdy nespatří. Prohlížela si okolí a s úsměvem na rtech se šourala zpátky.
Došla ke dveřím, chytla za kliku a v tom si uvědomila, že byly zavřené. Musely se zabouchnout. Stála tam a cloumala jimi, ale ony se ani nehnuly. Muselo se to stát, když vyběhla ven. Zapomněla je zajistit. Vůbec ji to v tom spěchu nedošlo. Ale to nic. Pomoc už byla skoro na místě. Stála tam na mraze a prohledávala nebe, ale nic neviděla.
Po několika mučivých minutách už čekat odmítala. Snažila se dveře vyrazit, ale byly příliš pevné. Pak chodila okolo stanice a mlátila do oken. Ani ta nepovolila. Když zjistila, že ani tam si nepomůže, tak se schovala do přístřešku, ale i v něm mrzlo. Navíc odsud nebylo vidět ven. A tak po krákté době usoudila, že nejlépe bude hned vedle reflektorů. U jednoho se posadila, opřela se o něj a snažila se vydržet u té trochy tepla, který reflektor poskytoval.
Očima dál hledala spásné letadlo. Nohy ztrácely svůj cit a sílu a ruce je pomalu následovali. Čelisti narážely jedna do druhé, jak se mráz zahryzával do jejího těla a ona věděla, že už nedokáže odejít.
