Když konečně nalezla potřebné díly, tak se vrátila k práci na vysílačce. Tu noc ani nespala. Hodiny a hodiny se snažila zprovoznit přístroj, který ji měl zachránit. Tu a tam se vydala to celé základně, opatrně nahlížejíc do místností, jestli někde nenajde prapodivného muže, ale vždycky bylo všude prázdno.
Po probděné noci přišla odměna. Vysílačka ožila. Nefungovala dobře, nebo možná nefungovala vůbec. Při zapnutí byl slyšet jen šum. Něco bylo špatně. Možná s anténou, možná jinde. Ale i tak dosáhla vítězství. Měla obrovskou radost. Takovou, že úplně zapomněla na všechny svoje potíže. Konečně.
Ale z oslav ji vytrhlo zděšení. V určitý moment ho zahlédla znovu. Stál přímo v místnosti. Leknutím upadla a když se zvedla, tak byl pryč. Nikde nebyl. Srdce se mohlo zbláznit. Tu noc se zamkla ve svém pokoji, zakryla okna a po několika hodinách kdy ji děsil jakýkoliv zvuk, ji konečně přemohla vyčerpanost.
Další den strávila snahou o opravu antény. Seděla v zamknuté místnosti snažila se nastavit jednotlivé spoje tak, aby zaslechla alespoň něco. Šum neustával, ale měla pocit, že tu a tam ho něco narušilo. Že je někde tam na pozadí něco slyšet, že tam občas někdo promluví. Nebyla schopná to rozpoznat, ale něco tam bylo. Někdy, když měla pocit, že je šum slabší, se pokoušela vysílat:
„Tady stanice M-511. Nevím, jestli někdo slyší, ale jestli tam někdo je, tak potřebuju pomoc. Postihla nás bouře. Všechno je zničeno. Všichni jsou mrtvý. Jsem tady jenom já. Potřebuju pomoc.“
„Tady stanice M-511. Jestli mě někdo slyší, prosím pošlete pomoc. Stala se tady tragédie. Všichni kromě mě zemřeli. Potřebuju pomoc. Prosím.“
„Tady stanice M-511. Přestávám to tady zvládat. Všichni jsou mrtvý a já… Myslím, že blouzním. Asi mám halucinace. Vídám tady nějakého člověka. Chodí okolo základny v košili a šortkách. Myslím, že ztrácím rozum. Prosím, pošlete pomoc.“
A tak to šlo den za dnem. Každý den jen tma, šum, žádosti o pomoc a podivný muž v košili. Někdy ho viděla venku, jindy na chodbách nebo přímo v nějaké místnosti. Jednou jej viděla, jak stojí v jejím pokoji a pozoruje ji během spánku. Pokaždé ale nakonec zmizí. Někdy odejde, jindy se nevysvětlitelně vypaří.
Navzdory prapodivnému muži ale naděje přetrvávala. Hlavně pro skutečnost, že tu a tam se mezi šumem z vysílačky ozve náznak lidského hlasu. A pak po několika dnech, jen Bůh ví, kolik jich bylo, se stane zázrak. Ani nevěděla, co přesně udělala, ale šum oslabil a namísto něj se ozval hlas:
