Posbírala rozsypané věci a vrátila se zpátky. Byla přesvědčená, že ten muž musí být uvnitř. Obcházela místnost za místností, ale nikoho nenašla. Jak by také mohla? Musel to být pouhý výplod její mysli. Nemohl tam být. Nemohl existovat. Věděla, že je nemožné, aby venku tolik dní obcházel muž v šortkách a košili. Musel by umrznout. A navíc nevrhal stín. Ale viděla jej. Dala by všechno za to, že tam být musel. Že ji sleduje. Dokonce začala mít pocit, že to celé je jeho vina. Ale jak by mohla? Věděla, co se semlelo. Bouře, hádky, technik vraždící ostatní a ona, která umlátila technika. Žádný muž beze stínu s tím nemá žádné dočinění. Ale proč tady je? Proč ho vídá? Kdo to je? A co chce?
Následující den venku zuřil vítr, zatímco ona se snažila opravit vysílačku. Nevěděla, co vlastně dělá, jen se dívala do nákresů a trpělivě opravovala, co se opravit dalo. Vypadalo to beznadějně, ale i tak se snažila. V podstatě to bylo jediná výplň času. Nebylo nic jiného, co by se dalo dělat. Když pracovala, tak se cítila klidně a bezpečně. Několikrát během toho vykoukla z okna, ale muže tam nespatřila. Byla přesvědčena, že to je ticho, co ji vkládá prapodivnou postavu do světa. Když pracuje, tak tady není.
Pracovala do pozdních večerních hodin a druhý den pracovala znova. Byla přesvědčená, že některé obvody se podařilo opravit, ale vysílačka stejně nefungovala. Po další době usoudila, že potřebuje další díly. Když se oblékala, tak se třásli její ruce, jako snad nikdy předtím. Co když tam zase bude? Ale i tak se odhodlala. Zajistila dveře a pak si všimla postavy ležící na zemi.
Nebyl to on. Tohle byla žena. Ležela tam obličejem dolů. Pomalu se k ní přiblížila a teprve, když stála až u ni, tak si uvědomila, že je to správcova žena. Její hlava byla rozbitá a velkou dírou bylo vidět černé cucky uvnitř. Pozvracela se.
Ale jak se sem dostala? Byla dobrých 15 metrů od místa, kde ji bioložka zahrnula sněhem. Možná to byl ten vítr? Ale jak by mohl odnést mrtvé tělo, tak daleko? Nebo snad nějaké zvíře? Ale jaké? Nežijí tady taková zvířata, která by něco takového dokázala. Tělo bylo navíc obklopeno neporušeným sněhem. Jako kdyby sem přiletělo vzduchem.
Podívala se k místu, kde leželi ostatní a on tam stál. Dívala se na něj a on na ní. Z ničeho nic se ale vydal přímo ke vchodu. Prošel dveřmi a zmizel v útrobách stanice. Po několika okamžicích převládla zvědavost a ona se rozeběhla za ním. Ale nikde nebyl. Zmizel. Procházela po vnitřku i venku ve snaze jej nalézt, ale nikde nebyl. Musela zešílet. Odtáhla tělo zpátky a znovu jej zahrnula sněhem. Možná, že to on ho přemístil. Možná, že přeci jen existuje. Že to není její šílenství.
