Trvalo to hodiny. Její tělo promrzlo snad skrz na skrz a pomoc nikde nebyla. A pak se přímo vedle ní postavil on. Muž beze stínu. Na sobě měl košili a šortky a do sněhu rozložil křeslo, které připomínalo to, které kdysi vídala na plážích. Posadil se. Ona se z posledních sil otočila a potichu vypustila své „pomoc…“
„Co říkáš? “ Odpověděl muž a usrkl barevného drinku ze sklenice, kterou odněkud vytáhl.
„Prosím…“
„Není ti rozumět. Musíš víc nahlas. Nedáš si?“ Mával jí sklenicí před obličejem a dodal „Je to dobré.“
„Pomoc…“
„Neboj, už to nebude dlouho trvat… Ale je tady krásně, nemyslíš? Ta nádherná krajina. Nedotčená a čistá. Prostě nádhera.“
„Pomoc…“
„To letadlo nepřiletí. Je vtipný, že jsi tomu uvěřila. Máš halucinace. Vidíš tady člověka, který tady není, ale věříš, že hlas z rozbité vysílačky je skutečný. V který moment jsi ztratila rozum? Ale to už vůbec není důležité… Už to přichází. Cítíš se ospalá, ani už ti není zima. Jen do toho. Usni.“
A tak usnula.
