Osud svůj si řídíme sami. Všechny rozhodnutí jsou jenom na nás. Chceš něco dělat? Tak to dělej. Jenom mluvit o tom, co bys mohl, a jaké by to bylo, nestačí. Ani uvažovat nestačí. Musíš to prostě dělat. Což bylo pro mě těžko, protože já ještě pořádně nezjistil, co je ta věc, kterou bych chtěl.
Naházeli jsme kufry na pás z dalšího letadla, když si mě šéf přivolal vysílačkou.
„Opravdu já?“ Ptal jsem se se špatným pocitem a roztřepaným hlasem Olivera. Nechtělo se mi zvykat na novou práci. Nechtělo se mi zase úzkostlivě hledat útočiště v mizerné fabrice.
„Opravdu ty.“
„Co mi chce?“ sundal jsem si rukavice.
„To já nevím.“
„Jak zněl?“
„To já nevím. Nemluvil jsem s ním. Ohlásila mi to Karin.“
„Jaká zas Karin?“
„No ta z kanclu. Tak už běž, ty vole jeden!“
A tak jsem se odšoural skrze halu až do kanceláří. Kartu, kterou jsem měl pro pohyb na letišti dveřmi pro letecký personál nefungovala, a tak jsem musel na ty kancelářské zazvonit. Za chvilku ke mně přišla mladá holčina oblečená v přilnavé sukni, a ještě přilnavější halence. Zpoza obrouček svých brýlí si mě změřila. Připadal jsem si v těch zelených montérkách jako pitomec.
„Co si přejete?“
„Mám se dostavit za panem Holzmannem.“
„Jo to jste vy. Tak pojďte zamnou,“ otočila se a dala se do chůze.
Nejprve jsem sledoval její pohupující se boky. Obdivoval jsem, s jakou lehkostí dokáže chodit na tak tenkých podpatcích. Vzpomněl jsem si, jak jsem doma ze srandy zkoušel ty od své matky, až jsem si nakonec vymknul kotník a rozbil si hubu. Ostatním ve škole jsem nakecal, že je to následek fotbalového klání, což mi sežrali i s navijákem, protože jsem byl na sporty pověstný osel.
Když mě přestaly bavit boky, rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si, že lidé sedící za počítačem si mě prohlíží jako novou rybu v akváriu, která se do potravinového žebříčku hodí tak možná až na úplný konec.
Jedna zrzavá se na mě usmála a pokývla na mě. Odtušil jsem, že to byla Karin. Už jsem si vzpomněl, odkud ji znám, protože jsme se potkávali na kuřárně. Byla docela fajn. Pěkně sprostá, ale zároveň inteligentní. Napadlo mě, že jestli se z tohohle dostanu, zkusím ji někam pozvat.
Každý ví, kdy se rozbily baterky a hodiny se zastavily. A mě se zastavovalo srdce, když mě slečna sekretářka uvedla do proskleného kanclu s velkým stolem a gaučem, obrazem rozbouřené řeky na stěně, a vzápětí zmizela.
Holzmann stál u velkých oken a sledoval letištní plochu. Ani se neotočil.
„Jen se pojďte podívat,“ řekl.
Přistoupil jsem vedle něj.
„Bez vás by to nešlo. Vidíte, jak támhle ti dva dřou?“ ukázal na stranu, kde parkovaly většinou Airbusy, a podal mi dalekohled.
Zadíval jsem se tím směrem a viděl kluky z Áčka, jak opatrně a s důvtipem nakládají kufry jeden za druhým.
„Jsou šikovní.“
„Víte. Když chcete něco vybudovat, nemůžete začínat od střechy. Musíte začít od základů. A základ jste vy. Časy stojí na vás. Na tom, jak rychle natankujete, jak rychle naházíte kufry, jak rychle zkontrolujete, jestli je všechno v pořádku. Jak nejrychleji dopravíte lidi ke svým letadlům. Letiště je totiž rychlost, víme?“ otočil se na mě.
Nápad – ★★★★☆
Zápletka o obyčejném letištním flákači, který nedopatřením rozbije drogový kartel svého šéfa, je skvělá a připomíná bláznivé krimi komedie. Motiv omylu, který vede k nečekanému hrdinství, funguje výborně a udržuje čtenáře v napětí i pobavení. Závěrečné rozuzlení je sice trochu zkratkovité a zasloužilo by si plynulejší budování náznaků, ale pointa s modrým křečkem je naprosto odzbrojující a originální.
Atmosféra – ★★★★☆
Velmi dobře se ti podařilo zachytit monotónní a lehce cynickou náladu dělnické profese, kde je největším cílem přežít směnu a nenadřít se. Strach z nového, pedantského šéfa je hmatatelný a tvoří skvělý kontrast k pozdější absurdní akci s ukradeným kufrem. Emoce hlavního hrdiny, od rezignace přes paniku až po zmatený triumf, jsou uvěřitelné a čtenář s ním snadno sympatizuje.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má spád a dialogy působí přirozeně, přesně jak by se chlapi na letišti bavili. Stylistika je svižná, i když občas narazíš na krkolomnější konstrukci (např. ‘kdybych se býval byl stal’) a sem tam ti uteče interpunkce nebo tvar slova (‘všechny rozhodnutí’). Tyto drobné mušky ale vůbec nebrání plynulému zážitku z příběhu, máš výborný cit pro vyprávění a pointování scén.
Celkové hodnocení:
Tvá povídka je nesmírně zábavná, svěží a ukazuje, že máš přirozený komediální talent a smysl pro absurdní situace. Dokážeš z obyčejného prostředí vytěžit maximum a udržet čtenářovu pozornost od prvního do posledního odstavce. Pokud zapracuješ na drobných gramatických nedokonalostech a zkusíš příště trochu pečlivěji vystavět závěrečné odhalení, budou tvé texty naprosto profesionální. Jen tak dál, rozhodně nepřestávej psát!