Položil jsem ho na postel a chodil od kuchyně k ložnici a uvažoval, jestli ho prostě vyhodit nebo si ho nechat nebo ho otevřít nebo ho prostě poslat poštou na Kubu.
Nakonec jsem se odhodlal, střihnul malý zámeček, který držel poutka u sebe nůžkami na plech, co mi tu zbyly od fušérské opravy pračky, a kufr otevřel.
Do ksichtu mi v tu chvíli vystříkla dávka modré barvy. Štípalo to v očích jako kráva a viděl jsem absolutní hovno. Vytřel jsem to z nich a všiml si, jak je všechno modré. Zdi, postel, koberec, židle, stůl, lustr, strop, já, můj křeček a jeho klec.
Podíval jsem se znovu dovnitř, a uviděl jsem hromadu s bílým práškem, který se mísil s modrou barvou a nějakou divnou kuličku, která červeně blikala. V tu chvíli se rozrazily dveře mého bytu a dovnitř vletěla zásahovka.
Klečeli mi za krkem, já vřískal, že to není moje, slyšel jsem Holzmannovo jméno, cítil, jak na mě míří kvér a divil se stejně jako můj modrý křeček.
Na stanici jsem vypověděl pravdu. Z nějakého důvodu se policajti smáli. Tehdy jsem ještě nechápal proč. Měli záběry z kamer.
Jak se ukázalo, tak měl Holzmann na letišti svoje lidi, kteří tahali kufry s drogama a lidi z Áčka je sortovali a nakládali do jiných letadel, kde zase na druhé straně bylo domluveno s druhým ředitelem, jak se kufry dostanou do cizí země. Dělali to tak od chvíle, co tam Holzmann nastoupil. A tenhle modrý kufr s lodičkou se omylem dostal k nám na Béčko. Měla to být návnada policajta v utajení, který se do kruhu těch podvodníků dostal. A já ho omylem ne nenaložil, ale ještě jsem dal důkaz k personálu Áčka, který do toho nebyl zainteresován. Samozřejmě podali hlášení o ztraceném kufru, a než se ředitel stačil zorientovat v téhle svízelné situaci, kufr mi prsknul do ksichtu, a bylo po všem. Což vlastně potvrdilo tezi, ze které jsem se díky bohu vyvlékl, ale díky které udělal ředitel další z řádků chyb, protože panikařil.
A tak jsem velice krkolomným, a ještě víc idiotským způsobem dokázal nás, poctivé flákače z Béčka, dostat z šikany toho kreténa v obleku s tím jeho idiotským dalekohledem. Stal jsem se doopravdy pracovníkem měsíce a Karin kývla na rande. A křeček zůstal modrý do konce svého života.
Nápad – ★★★★☆
Zápletka o obyčejném letištním flákači, který nedopatřením rozbije drogový kartel svého šéfa, je skvělá a připomíná bláznivé krimi komedie. Motiv omylu, který vede k nečekanému hrdinství, funguje výborně a udržuje čtenáře v napětí i pobavení. Závěrečné rozuzlení je sice trochu zkratkovité a zasloužilo by si plynulejší budování náznaků, ale pointa s modrým křečkem je naprosto odzbrojující a originální.
Atmosféra – ★★★★☆
Velmi dobře se ti podařilo zachytit monotónní a lehce cynickou náladu dělnické profese, kde je největším cílem přežít směnu a nenadřít se. Strach z nového, pedantského šéfa je hmatatelný a tvoří skvělý kontrast k pozdější absurdní akci s ukradeným kufrem. Emoce hlavního hrdiny, od rezignace přes paniku až po zmatený triumf, jsou uvěřitelné a čtenář s ním snadno sympatizuje.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má spád a dialogy působí přirozeně, přesně jak by se chlapi na letišti bavili. Stylistika je svižná, i když občas narazíš na krkolomnější konstrukci (např. ‘kdybych se býval byl stal’) a sem tam ti uteče interpunkce nebo tvar slova (‘všechny rozhodnutí’). Tyto drobné mušky ale vůbec nebrání plynulému zážitku z příběhu, máš výborný cit pro vyprávění a pointování scén.
Celkové hodnocení:
Tvá povídka je nesmírně zábavná, svěží a ukazuje, že máš přirozený komediální talent a smysl pro absurdní situace. Dokážeš z obyčejného prostředí vytěžit maximum a udržet čtenářovu pozornost od prvního do posledního odstavce. Pokud zapracuješ na drobných gramatických nedokonalostech a zkusíš příště trochu pečlivěji vystavět závěrečné odhalení, budou tvé texty naprosto profesionální. Jen tak dál, rozhodně nepřestávej psát!