Když se vysoukal ven, musel se posadit na lavičku. Lapal po dechu. Pot mu stékal po čele. Myslel jen na to, jestli se nazítří dostane do práce. Co všechno bude muset znovu archivovat. Vedle něj si sedla malá školačka. Měla na zádech růžový batoh a na hlavě dva pletené copánky. Všiml si ji teprve až tehdy, kdy na něj promluvila svým tenkým hláskem.
„Pane? Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoct?“
„Ne. Děkuji, holčičko.“
„Ale já vidím, že vás něco určitě bolí,“ řekla nesměle.
„Jsou to jenom záda. Bude to v pořádku.“
Školačka chvíli mlčky seděla. Tvářila se, že nad něčím hluboce přemýšlí.
„Každý někdy potřebuje pomoct, pane,“ řekla.
„Já pomoct nepotřebuji. Budu v pořádku,“ odbyl ji a snažil se soustředit na svůj dech.
„Ale maminka mě učila, že ignorovat někoho, kdo potřebuje pomoct, je zlé,“ nedala se odbýt.
„Taky ti určitě maminka řekla, že se nemáš bavit s cizími!“ zvedl hlas.
„Tak promiňte. Já, když mám nějakou bolístku, vždycky to někomu povím. Pomáhá to. Nejste pak na všechno sám. Nemáte takový strach,“ řekla zarytě a uraženě si odsedla.
Viktor po chvíli vstal a odešel. Přemýšlel nad tím, co mu to dítě poradilo. Jak zvláštní, že má někdo na svět tolik neposkvrněný pohled. Ale však ona si na to přijde sama že se lidem nedá věřit, přemýšlel.
Domů se ale nevydal. Rozhodl se, že zkusí chodit. Vídával kolem svého domu jednoho bezdomovce, který pořád chodil. Když mu na něm tu a tam spočinul zrak, vždy jej napadlo, jestli je ten muž naživu jen kvůli tomu pohybu. A tak pokračoval v chůzi. Navzdory bolesti, která byla silnější než jeho sluch a zrak. Chodil, i když přitom nahmatával každý opěrný bod, který byl na ulici k mání. Lidé se za ním otáčeli. Zkroucený do sebe, kulhající na sešlapanou botu. Boule na zádech pulzovaly jako smyslů zbavené. Sebral poslední kuráž. Prostě jít!
Až se ocitnul za městem. Na polní cestě protínající kvetoucí louku. Doplahočil se mezi luční květiny. Poslouchal zvuky probouzejícího se hmyzu. Svalil se do trávy a zaječel bolestí. Mraky nad jeho hlavou se formovaly. Slzy mu tekly po tváři. Na nebi proletělo několik poštolek. Jedna naháněla druhou.
Ležel tam a přestával myslet. Z hlavy se vytrácela minulost. Vytrácelo se osamění. Taky uměle vytvořená zodpovědnost. Z uší mu vytekly myšlenky smíchané s krví. Zbyl mu jen strach.
A teprve v tu chvíli, když už mu dočista nezbylo nic krom právě téhle emoce, došlo mu, co má za nemoc. Byl to on. Strach ze změny. Strach z lidí. Strach z ambice. Strach z toho být člověkem. Strach z léčby. Strach z otázek. Strach mít rodinu. Strach ze smyslu života tak velký, až se žádný nedostavil.
Pohled na nebe v jeho smrtelné agónii pozdního pochopení přeťaly modré oči s hnědým kroužkem kolem zornic. Na černých vlasech měla položenou korunku z květin. Její rty vyslovily slova, kterým nerozuměl. Natáhla k němu ruku. Usmála se tak, jak se na něj ještě nikdy nikdo neusmál. Pohladila jej po tváři. Hrudník se mu naplnil vzduchem, který chutnal jako naděje. A bolest mizela. Do uší se mu opět prodral zvuk světa. Zvuk života.
Strach ho opustil.
A bolest zmizela. Ucítil, jak se mu vytrácí ze zad, ze srdce, z myšlenek, z duše.
Nápad – ★★★★☆
Nápad zhmotnit psychický blok, osamělost a strach ze života do podoby fyzických, hnisajících boulí je vynikající a silně připomíná kafkovskou absurditu. Příběh má nosnou myšlenku a skvěle graduje, když si hlavní hrdina musí boule sám potají vyřezávat. Závěrečné odhalení pointy je však možná až příliš doslovné, protože by čtenář na metaforu se strachem pravděpodobně přišel sám i bez explicitního vysvětlování.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je naprosto pohlcující a představuje nejsilnější stránku tvého textu. Kontrast mezi nudným, šedivým životem archiváře a brutálními, krvavými scénami v koupelně vyvolává silné emoce a mrazení v zádech. Závěrečný přechod do snové, nadějné nálady na louce působí jako zasloužené a katarzní uvolnění po předchozí agónii.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má výborné tempo a plynule vede čtenáře dějem. Stylistika je na dobré úrovni, ačkoliv občas narazíme na drobná zaškobrtnutí, gramatické mušky nebo chybný tvar přechodníku (třímajíc). V dialozích by se dalo ještě trochu zapracovat na přirozenosti, ale k podivínskému Viktorovi vlastně jistá strohost sedí, takže poutavý obsah zde suverénně vítězí nad drobnými formálními nedokonalostmi.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem, máš obrovský talent pro budování napětí a práci s tělesným hororem jako metaforou. Neboj se příště nechat čtenáře více přemýšlet a nedávat mu pointu v závěru tak doslovně na stříbrném podnose, tvůj text je dostatečně silný na to, aby to unesl. Rozhodně v psaní pokračuj, tvůj styl je velmi osobitý a máš velký literární potenciál.