Nikdy u doktora nebyl. Tedy nikdy od té doby, co byl plně zodpovědný sám za sebe. Vzal si v práci volno. Jeho nadřízený, pan Schiller, se nejprve tvářil udiveně, protože k tomu ještě nikdy předtím nedošlo, ale přeci jen svolil. Byl to starý podezřívavý pán. Nosil brýle s černými obroučky posazené skoro na samotné špičce nosu. Neustále si upravoval přehazovačku vlasů na svém temeni. Dělal to, i když vlasy dokonale zakrývaly jeho pleš. Ze stále opakujících se věcí se z pravidla vždycky stane zvyk. Ať už děláme cokoliv. Zpíváme si v autě anebo si upravujeme vlasy. Uspokojuje to naši představivost, která nám v opačném případě prostě nenechá ani chvilku klidu.
Viktor byl toho dne nesvůj. Ranní sprchu raději přeskočil. U čistění zubů se snažil nevěnovat pozornost zvětšující se bouli za uchem. Oblékl si černé kalhoty, tričko, šedý svetr, kabát a vyrazil do nemocnice. Po cestě si opakoval, jak doktorovi případně popíše jeho problém. Ruce se mu třásly.
Vstoupil do nemocnice. Kolem procházely sestřičky v modrobílých úborech. Vypadaly svěže. Na první pohled z nich sálala laskavost a porozumění. Viktorovi přišlo uklidňující, jak se usmívaly, když jedna druhé něco špitala do ucha. Kromě nich a pár důchodců čekajících ve frontě u recepce tu však nikdo nebyl. Velká aula čpěla jakýmsi nádechem smrti, na který Viktor nebyl zvyklý. Znal jen závan moči v tramvaji, starý zatuchlý papír a vůni aviváže, kterou si už po mnoho let dokola kupoval. Postavil se do fronty za dvě stařeny a nervózně překračoval. Snažil se uklidnit četbou plakátů visících na stěně. Každý z nich pojednával o jiné nemoci. Byly to reklamy na léčivé procedury. Jeden jej však uchvátil nejvíce. Visel nad dveřmi, které vedly do jedné z ordinací. Byla na něm žena, která se usmívala od ucha k uchu. Neměla vlasy. Plakát pojednával o příznivém vlivu chemoterapie. O obsah se moc nezajímal, ale přišlo mu zvláštní, že ta nemocná nemá vlasy. Bylo to snad poprvé, co uviděl ženu takhle holohlavou. Lehce se zašklebil, protože mu přišlo dost puritánské vyfotit a zvěčnit takového člověka na plakát.
Obě stařeny našly svůj smysl návštěvy a každá se rozešla do jiných dveří obrovské auly. Viktor byl na řadě. Recepční měla něco kolem šedesáti let. Na rtech světle červenou rtěnku. Otiskla se jí i na jeden z předních zubů. Toho si Viktor všiml téměř okamžitě, protože se na něj usmála naučeným širokým úsměvem. Její zrzavé, lakem tvarované, vlasy, a silně namalované oči, dodávaly jejímu úsměvu paradoxně až ďábelský vzhled.
„Račte si přát?“
„Do-dobrý den,“ řekl Viktor.
„Račte si přát?“ zopakovala. Už se tolik neusmívala. Pod rty si jazykem přejela přes zuby.
„Mám za uchem bouli.“
„Já bohužel nejsem lékař, pane.“
„Ta boule mě moc bolí, podívejte se,“ ukázal Viktor na recepční tu pulzující věc.
„Já bohužel nejsem lékař. Zajděte si na chirurgii,“ opřela se v židli, aby se od boule dostala co možná nejdále.
„Kde je chirurgie?“ soukal ze sebe víc a víc nervózní Viktor.
„Běžte po oranžové značce támhle do těch dveří,“ ukázala recepční na dveře za ním.
„Děkuji,“ pronesl honosně, jako by mu snad jeho bolest tímto gestem nadobro vyléčila.
Na chirurgii bylo plno. Jedno dítě si drželo zlomenou ruku a potichu plakalo. Byl to sotva dvanáctiletý kluk. Seděl vedle něj jeho otec a četl si časopis. Pak několik důchodců. Každý se držel za jinou část svého těla. Mladá holka, která se kroutila na židli. Zjevně měla velké bolesti břicha. Pár případů různorodých bolestí. Zbylo tam zkrátka pro Viktora jen jedno jediné místo, a to bylo mezi plačícím dítětem a svíjející se holkou.
Hlasité předčítání
Krásné