Ruben na nic nečekal a vypálil testovací ránu. Střela proletěla vlnící se podlahou jakoby nic a zmizela někde v temnotě pod domem. Pistolník začátečník polkl naprázdno.
Donnieho nohy se začaly bořit do podlahy jako do tekutého písku. Ruben udělal několik kroků vzad až patami narazil do omráčené zákaznice ve dveřích.
„Zatraceně, co je to za ksindl!“ klel Donnie a zatlačil pažbu své brokovnice proti podlaze ve snaze podepřít se a vysvobodit nohy.
Uprostřed vln se najednou vynořila postava, jako by ji někdo vytáhl kladkou na laně. Byla to ženská postava. Ruben v ní moc dobře poznal hezkou holku z plakátu, hledanou Marlene.
Marlene se dotkla bosou nohou podlahy, která se v tu ránu přestala vlnit a byla z ní opět obyčejná tvrdá prkenná zem. Donnie v ní uvízl po kotníky, stejně tak pažba jeho brokovnice. Střet s hledanou čarodějnicí si představoval trochu jinak.
Marlene se kutálely po tvářích slzy, které se mísily s Percivalovou krví, jež jí stékala z vlasů až na ramena. Byl na ni strašný pohled.
„Proč?? Co vám udělal?!“ hlesl rozechvělý ženský hlas.
Chvíle napjatého ticha.
Ruben ani nedutal. Donnie odmítal čarodějnici cokoliv sdělovat.
„Já-já tomu prostě nerozumím,“ pokračovala Marlene a doufala v jakoukoliv reakci. Dávno věděla, že je hledaná, ale nikdy doopravdy nepochopila, proč vlastně.
Stále jen hrobové ticho.
Čarodějnici začala docházet trpělivost. Vrazi neměli ani dost slušnosti, aby svůj čin osvětlili. Její oční panenky zmizely a zůstalo pouze bělmo. Dlaně začaly žhnout nazelenalou barvou.
Tady jde do tuhého, pochopil Donnie. Holka byla očividně daleko zběhlejší než by do ní, kdy řekl. Nahmatal svůj malý záložní revolver na zádech za pasem.
„Byla to nehoda!“ štěkl náhle vyklepaný Ruben s třesoucí se zbraní v rukou.
Oči Marlene se opět vrátily do normálu. „Tak nehoda?!“ vyjekla. „Nehoda je, když vrazíš po tmě do futer!“
„My ho přece nechtěli střelit, v-viď Donnie?“ Ruben sesbíral veškerou odvahu, aby vyloudil smysluplnou větu.
Donnie ostře zakroutil hlavou. „Žádná podělaná nehoda! Byl to jenom vobyčejnej napomáhač a za takovýho já se nikdá vomlouvat nebudu!“ zaburácel.
Marlene křečovitě zatnula čelisti. Oční panenky opět zmizely a objevila se zelená záře.
„Střílej, kluku!“ řval Donnie.
Vlkobijka se chvěla. Ruben zamrzl. Nechtěl střelit tu hezkou holku zápalnou kulkou. Už nechtěl vybírat další oběť z plakátu, už nechtěl odřezávat další hlavu, vyslýchat dalšího chudáka nebo poslouchat jekot malých lesních víl. Možná si tady zaslouží umřít, napadlo ho ve zlomku sekundy. Sklopil zbraň.
Zelená záře mezitím plnila místnost.
„A dost!“ zahřímal Donnie s malým revolverem v ruce. „Ty máš čáry, já mám kvéry, svině,“ zahuhňal a přiložil prst ke spoušti.
*Bum!! Bum!! Bum!! Bum!!*
Mohutný hrudník se roztříštil ve spršce rudých kapek, žhnoucích jisker a kusů kostí. Úlomky vlastních žeber letících vzduchem bylo to poslední, co z pozemského světa viděly Donnieho oči. Zbytek jeho objemného těla se zapuštěnýma nohama v podlaze se skácel jako podseknutý strom. Rozstřílené tělo na podlaze pohlcoval žár bílého fosforu. Místnost plnil puch spáleného masa, oděvu a chlupů.
Rubenovi hvízdalo v uších. Ještě několikrát v nekontrolovatelném třesu promáčkl spoušť vlkobijky namířené na škvařící se mrtvolu. Najednou pocítil ohromnou úlevu. Vztek, smutek a znechucení, které se v něm tak dlouho hromadily opouštěly jeho tělo. Zůstal pouze mladý vystrašený kluk, který nechápal, čeho se právě dopustil.
Hlasité předčítání