A naopak on. Jak otvírá schránku a nachází v ní důvod, kvůli kterému ji zkontroloval. Ta radost, se kterou psaní drží v rukou. Nemůže si pomoct. Určitě ne. Už ve výtahu trhá obálku a vytahuje z obou stran popsaný papír. Anebo možná dva!
Hugo byl tolik nadšený. Nejraději by se s někým z nich potkal. Jsou mladí? Sotva pracují? Nebo jde o stárnoucí lidi? Setkali se spolu vůbec? Určitě vědí, že nebydlí daleko od sebe. Proč si tedy posílají dopisy?
Bylo toho tolik, co Hugovi nešlo do hlavy.
Nadešel podzim. Měl polední pauzu. Zastavil se v parku. Vybral si lavičku s výhledem na malé jezírko. Vzal do ruky dopis, který psala Kovalčíková Novákovi. Všiml si, že není zalepený úplně dokonale. Nedalo by to tolik práce a papír by z obálky dokázal vydolovat, aniž by ji poškodil.
Rozbušilo se mu srdce jako puberťákovi, který dostal první polibek. Rozhlédl se kolem sebe. V poledne v parku nikdo nikdy nebýval. Z pravidla se plnil až tehdy, kdy studentům končila výuka. Neměl bych. Je to proti mé profesní zásadě. Už dělám listonoše dobrých dvanáct let a ani jedinkrát jsem do žádného z dopisů nenahlédl. Ale tohle je jiné. Já jsem jejich součástí. Jsem prostředníkem. Amorem, který lítá od jedné schránky ke druhé. Musím přece vědět, o čem si píšou.
Vytáhnul papír. Byl jeden, ale za to opravdu popsaný z obou stran. Nejdříve pohlédl na druhou stranu. Byla podepsaná dokonale nacvičeným podpisem. Před ním stála slova: S hlubokou láskou, tvá…
Přečetl si celý jeho obsah. Žasnul nad tak krásnými slovy. Na okamžik se jen opřel a zadíval na nebe. Mezi kroužícími holuby si představoval, že mu něco takového nějaká žena taky napíše. Slova obsahovala tolik zájmu, tolik pochopení, tolik upřímnosti!
Byly to úplně obyčejné věty, ale měly v sobě příchuť neskutečné náklonnosti. Přitisknul si papír i s obálkou k hrudi. Tolik ho to dojalo, že mu vyhrkly slzy do očí.
Nakonec psaní schoval do obálky a poctivě ji zalepil. Teď věděl. Měl potvrzeno, že se nemýlil. Na druhou stranu ho však štvalo, že nebude znát vývoj jejich vztahu. Co když se setkají? Začnou spolu bydlet a přestanou si psát? Co potom bude se mnou?
Na to nikdy nepomyslel. A teď ho to začínalo žrát každým dnem více a více. Zatímco on je doma sám, jen se svou kočkou, jinde někdo čeká na další slova plné lásky. A bez něj se nakonec i ti dva obejdou. Tak tomu prostě bude. Je to nevyhnutelné. Od chvíle, kdy doručí poslední psaní s pozváním na rande, bude všemu konec.
Nápad – ★★★★★
Příběh o osamělém pošťákovi, který propadne obsesi z cizí milostné korespondence, je vynikající a má skvělý psychologický potenciál. Závěrečný zvrat, kdy zjistíme, že Hugo úspěšně převzal identitu zavražděného a žije s jeho vyvolenou v rodinné idyle, je mrazivý a velmi úderný. Zápletka je originální, temná a drží čtenáře v napětí od začátku až do konce.
Atmosféra – ★★★★☆
Skvěle se ti daří budovat náladu – od melancholické osamělosti hlavního hrdiny přes jeho narůstající fanatickou posedlost až po chladnokrevnou brutalitu. Přerod z neškodného podivína ve vraždícího psychopata je možná trochu moc rychlý, ale o to více šokující. Závěrečná domácká scéna pak tvoří geniální a zneklidňující kontrast k předchozímu krvavému činu.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a plynule graduje, takže čtenáře snadno vtáhne do děje. Stylistika je na dobré úrovni, i když by si zasloužila drobnou péči, jelikož se objevují občasné gramatické chyby a zbytečné čárky (např. ‘slova plné lásky’, ‘z pravidla’). Dialogy působí poměrně přirozeně, jen samotný akt vraždy by snesl trochu detailnější a uvěřitelnější choreografii, nicméně obsahově a plynulostí jsi to zvládl na jedničku.
Celkové hodnocení:
Jde o mimořádně poutavou a temnou povídku, která ukazuje tvůj velký cit pro budování napětí a překvapivé pointy. Přestože text obsahuje drobné stylistické a gramatické nedokonalosti, příběh jako celek funguje na výbornou a zanechá ve čtenáři silný dojem. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělou fantazii a obrovský talent pro psychologické thrillery!