Kdo kdy pomyslel na ubohého listonoše?
Takhle to nemohl nechat. Musel s tím nutně něco udělat.
Zjistil si, jak nejlépe otevřít dopis, aby obálku neporušil, a pak ji dokázal i patřičně zalepit zpátky. Koupil si kvůli tomu i dobrých sto obálek, aby si to nacvičil. Nebylo to těžké. Stačilo lehce rozmočit lepidlo.
Každý druhý den se pak zastavoval v parku, a četl si příběh dvou neznámých lidí. Postupně zjišťoval, co má dotyčná ráda a naopak, co dotyčný zažívá. Zjistil, kde pracují, jaké jsou jejich záliby. Z jakých pocházejí rodin. A dokonce, což bylo nejpodstatnější, že se ještě nikdy nespatřili.
Tenhle jejich vztah skrze dopisy znamenal jistý druh staré lásky. Už se nedozvěděl, kdo s tím začal, ale jejich dohoda byla jistá. Jestli si dokážou dopisovat jeden celý rok, sejdou se.
Jak romantické, uznal Hugo.
Od podzimu do jara studoval písmo každého z nich. Každé slovo, způsob vyjádření, jejich životy. Byl doslova posedlý jejich slovy. Záviděl jim. Tak moc, že to v něm probouzelo jistou nenávist. Okouzlení, které zažíval, bylo to tam. Štvalo jej, že se ani jednou nezmínili o něm. Přitom jen na něm záleželo, jestli se psaní doručí. Mohl dopisy pálit a s jejich láskou by byl naprostý konec! Držel jejich osudy v rukou! A jim to bylo jedno!
Šestý květen se blížil. V dopise od ženy stála zmínka o tom, že se nemůže dočkat, až se setkají. Huga, to rozpálilo doběla. Jeho osamělá mysl však přišla s východiskem.
Oblékl se už odpoledne. Ten den měl volno. Tenhle oblek, měl na sobě snad před deseti lety, když mu umřel děda. Pozoroval sám sebe před zrcadlem. Trvalo mu snad celou věčnost, než si dokázal uvázat kravatu. Zbytek času jen z okna pozoroval slunce. Čekal do chvíle, kdy zaleze za kopce a on bude moct vyrazit.
Přistoupil ke zvonkům. Zazvonil na číslo 31.
„Dobrý den. Jistý pan Novák?“
„Dobrý den. Ano. Přejete si?“ ozval se ze zvonků sotva třicetiletý hlas.
„Ano. Poslala mě slečna Kovalčíková. Mám vám něco doručit.“
„Opravdu?“
„Ano. Mohu nahoru?“
„Samozřejmě. Říkáte, že jste posel?“
„Přímo nejlepších zpráv.“
„Tak pojďte. Je to třetí patro.“
Ozvalo se bzučení. Vstupní dveře se odemkly.
Vyšel z výtahu. Na patře bylo několik bytů. Jedny z dveří se otevřely. Hugo stál před mladíkem s plnovousem. Měl na sobě tepláky a tričko. Zrovna jedl. Žvýkal sousto večeře. Listonoš si ho prohlédl.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Příběh o osamělém pošťákovi, který propadne obsesi z cizí milostné korespondence, je vynikající a má skvělý psychologický potenciál. Závěrečný zvrat, kdy zjistíme, že Hugo úspěšně převzal identitu zavražděného a žije s jeho vyvolenou v rodinné idyle, je mrazivý a velmi úderný. Zápletka je originální, temná a drží čtenáře v napětí od začátku až do konce.
Atmosféra – ★★★★☆
Skvěle se ti daří budovat náladu – od melancholické osamělosti hlavního hrdiny přes jeho narůstající fanatickou posedlost až po chladnokrevnou brutalitu. Přerod z neškodného podivína ve vraždícího psychopata je možná trochu moc rychlý, ale o to více šokující. Závěrečná domácká scéna pak tvoří geniální a zneklidňující kontrast k předchozímu krvavému činu.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a plynule graduje, takže čtenáře snadno vtáhne do děje. Stylistika je na dobré úrovni, i když by si zasloužila drobnou péči, jelikož se objevují občasné gramatické chyby a zbytečné čárky (např. ‘slova plné lásky’, ‘z pravidla’). Dialogy působí poměrně přirozeně, jen samotný akt vraždy by snesl trochu detailnější a uvěřitelnější choreografii, nicméně obsahově a plynulostí jsi to zvládl na jedničku.
Celkové hodnocení:
Jde o mimořádně poutavou a temnou povídku, která ukazuje tvůj velký cit pro budování napětí a překvapivé pointy. Přestože text obsahuje drobné stylistické a gramatické nedokonalosti, příběh jako celek funguje na výbornou a zanechá ve čtenáři silný dojem. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělou fantazii a obrovský talent pro psychologické thrillery!