A Yusuf, jak darů přebíral, viděl, že ten v bílém rozumu v jejich plánu nevidí a ptal se, proč jim přesto darů dává. A Mohamed se usmíval a rukou ukazoval na ostatní hosty a k tomu moudře promlouval: “Pohleď na ty pány, kteří s námi večer sdílí a povšimni si, jak se baví. Támhle pán nestoudně ke svým ženám hledí a támhle stařec vína popíjí. Imám by je odsoudil a zatracením pohrozil, leč imám sedí támhle a ničeho nečiní. Je však třeba Imáma kárati, nebo ty muže vyhnati? Ač právem snad k tomu bych disponovati mohl, z úcty k vlastní omylnosti tak činiti nehodlám. Neb zákon svatý a písmo svaté sic bezchybné jsou, leč člověk je ten, kdo ta slova čte a vypráví a člověk se v chybách vlastních koupe.
To důvodem je proč často ten, kdo myslí si, že zákony boží bezezbytku zná, ten zločinů se dopouští, neb Bohu porozuměti zcela nelze. A tak ve jménu pravdy jedné, jiné pravdy přehlíží a zločinem se pošpiní.
Ghalib sám by vyprávěti mohl, jak krutosti propadl, když myslel si, že božím jménem jedná, ač ani číst neumí, natož aby všemu rozuměl. Teprve, když omylnost vlastní pochopil, k pokání se mohl dáti a boží cestu hledati začal.
Ten muž s vínem by ti jistě řekl, že s trávením mu ten nápoj nečistý pomáhá, snad aby sám sebe před sebou samým očistil. Snad, aby Alláha uklidnil a možná by pěst svou k tobě pohrůžně otočil, aby ústa tvá umlčil. Já jsem ovšem člověkem pokorným, a proto přiznati musím, že než bych se omylu v soudu svém dopustil, radši uznám, že souditi se mi nepřísluší, vždyť k tomu máme jiné a když ani ti souditi nebudou… Alláh si je přebere, neb výmluv nedbá a celou pravdu vidí.”
I dívali se černí bratří na obrovitého Ghaliba, jak tiše rýži pojídá a k zemi zrak svůj pokorně sklání, znajíc všechny zločiny, kterými se Alláhovi zprotivil, když se mu chtěl zalíbiti a věděl, že cestu k odpuštění hledá, neboť ostří opustil a toho, koho moudrého vidí, následuje.
A když černí bratři zdí karavanseráje v zádech svých nechávali, slova tato v paměti měli a Yusuf doufal, že nedoroste k velikosti Ghaliba, že nebude míti tvář a tělo jizvami pokryté, tak jako ten obr, co cesty jejich zkřížil. Že snad sukno bílé nositi bude a moudrostí, nikoliv silou si následovníků svých získá. A Malik ta slova opakoval a o složení koulí mastných etiopských rozjímal, ba i Rasul těm slovům propadl a přísahal, že k dívkám nečistě hleděti nebude a nápojům nečistým si nepřičichne. A než každý k matce své vyrazil, spočítali, kolik filsů dohromady mají a že za zásoby k cestě své namísto baklav je utratí, sobě navzájem přísahali.
Hlasité předčítání