Slov žebrákových ale neubylo a mladíci jej tiše poslouchali: “Zlato jsem schoval a čekal, až stráže po něm pátrat přestanou. A když přestali, bál jsem se, že když jej vyzvednu, tak zase pátrat začnou a já sám ostří meče katů poznám. Čekal jsem tedy měsíce a čekal jsem i roky a zbaběle vyčkával, zda někdy najdu odvahu. A i když dřív jsem kuráže měl tolik, co vy, později už žádná nezbyla. Proto tam to zlato dodnes leží a já odhodlání nemám a pro své nemoci ani bych k němu nedošel, a i kdyby ano, už ho nechci. Vždyť si ho nezasloužím a k ničemu dobrému by mi nebylo. Ale Vy mnoho sil pořád máte a život Vám leží u nohou. Snad Vám by mohl prospěti a pomoci viděti to, co já jsem neviděl.” A popsal jim tu jeskyni, kde se jako zločinec se svou bandou schovával a kde zlatý poklad pořád ležel jako ti, kdož v hrobkách podél nekonečného Nilu odpočívají. “K jihu se vydáte, kde poutníci k Medíně prochází, až mysleti si budete, že již daleko jste přespříliš, strom najdete prastarý a od něj k západu se dáte a horu skalní rozviklanou na očích držeti musíte, tak aby z jihu k Vám vzhlížela. Tak zdoláte poušť, kam poutníci se bojí jít a tam najdete skálu, která dvěma je, neboť Alláh zde své ostří zkoušel. Ta nápisy i kresbami prastarými pokrytá jest a když zrakem svým skálu na skrz prozřete ze strany, která koně má, ta ukáže Vám jeskyni, kde jsme tehdy já i bratři moji, hlavy skládali.”
Ó přemýšlivý páni a moudré dámy, jistě se za hlavu chytáte a říkáte si, jak možné je, že ten žebrák, co spává venku na kamenech nevidí, jak zlato by mohl utratiti, aby se najedl a tělo své očistil a střechu i postel sám sobě pořídil. Jistě si říkáte, moji drazí hosté, copak to nevidí? Jak vysloviti může, že k ničemu dobrému by mu zlato nebylo? To, protože věděl, že jeho zločiny veliké byly a věděl, že dobro pro něj není dobrem obecným. Každý by měl věděti, že pokud dobro sobě samým činíme, ač bychom větší dobro jiným mohli obstarati, zla se vlastně dopouštíme. A stařec viděl před sebou mládence, kteří sic chování měli bouřlivé, ale život slušný mohli míti a porovnal jej se sebou, který v hříchu a zločinu prožíval a mnoho času již neměl a rozhodl se, že většího dobra u chlapců lze dosáhnout, a proto poklad jim odhalil a ničeho za to nežádal. Jen tiše doufal, že až čas nadejde a před soudem posledním státi bude, k dobru jeho duše to Alláh dobrotivě připočte.
Hlasité předčítání