Slov žebrákových ale neubylo a mladíci jej tiše poslouchali: “Zlato jsem schoval a čekal, až stráže po něm pátrat přestanou. A když přestali, bál jsem se, že když jej vyzvednu, tak zase pátrat začnou a já sám ostří meče katů poznám. Čekal jsem tedy měsíce a čekal jsem i roky a zbaběle vyčkával, zda někdy najdu odvahu. A i když dřív jsem kuráže měl tolik, co vy, později už žádná nezbyla. Proto tam to zlato dodnes leží a já odhodlání nemám a pro své nemoci ani bych k němu nedošel, a i kdyby ano, už ho nechci. Vždyť si ho nezasloužím a k ničemu dobrému by mi nebylo. Ale Vy mnoho sil pořád máte a život Vám leží u nohou. Snad Vám by mohl prospěti a pomoci viděti to, co já jsem neviděl.” A popsal jim tu jeskyni, kde se jako zločinec se svou bandou schovával a kde zlatý poklad pořád ležel jako ti, kdož v hrobkách podél nekonečného Nilu odpočívají. “K jihu se vydáte, kde poutníci k Medíně prochází, až mysleti si budete, že již daleko jste přespříliš, strom najdete prastarý a od něj k západu se dáte a horu skalní rozviklanou na očích držeti musíte, tak aby z jihu k Vám vzhlížela. Tak zdoláte poušť, kam poutníci se bojí jít a tam najdete skálu, která dvěma je, neboť Alláh zde své ostří zkoušel. Ta nápisy i kresbami prastarými pokrytá jest a když zrakem svým skálu na skrz prozřete ze strany, která koně má, ta ukáže Vám jeskyni, kde jsme tehdy já i bratři moji, hlavy skládali.”
Ó přemýšlivý páni a moudré dámy, jistě se za hlavu chytáte a říkáte si, jak možné je, že ten žebrák, co spává venku na kamenech nevidí, jak zlato by mohl utratiti, aby se najedl a tělo své očistil a střechu i postel sám sobě pořídil. Jistě si říkáte, moji drazí hosté, copak to nevidí? Jak vysloviti může, že k ničemu dobrému by mu zlato nebylo? To, protože věděl, že jeho zločiny veliké byly a věděl, že dobro pro něj není dobrem obecným. Každý by měl věděti, že pokud dobro sobě samým činíme, ač bychom větší dobro jiným mohli obstarati, zla se vlastně dopouštíme. A stařec viděl před sebou mládence, kteří sic chování měli bouřlivé, ale život slušný mohli míti a porovnal jej se sebou, který v hříchu a zločinu prožíval a mnoho času již neměl a rozhodl se, že většího dobra u chlapců lze dosáhnout, a proto poklad jim odhalil a ničeho za to nežádal. Jen tiše doufal, že až čas nadejde a před soudem posledním státi bude, k dobru jeho duše to Alláh dobrotivě připočte.
Nápad – ★★★★☆
Zvolit formu ústního vyprávění ve stylu Tisíce a jedné noci je nesmírně ambiciózní a originální nápad, který textu dodává jedinečné kouzlo. Samotná zápletka o třech naivních chlapcích, kteří se vydávají za pouštním pokladem, je sice klasickým motivem, ale díky vypravěčskému rámci působí svěže a poutavě. Je to krásná pocta starým literárním formám, která posluchače okamžitě zaujme.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je naprosto pohlcující a představuje nejsilnější stránku celého díla. Díky neustálému oslovování fiktivního publika, barvitým popisům karavanseráje i vůním orientálních pokrmů se čtenář skutečně cítí jako host na Faisalově hostině. Podařilo se ti mistrně zachytit exotickou náladu a emoce, takže text dýchá životem a napětím z blížícího se nebezpečí.
Provedení – ★★★★☆
Tvůj styl psaní a bohatá slovní zásoba přesně odpovídají zvolenému žánru, text krásně plyne a má svůj specifický, podmanivý rytmus. Objevují se zde sice občasné pravopisné chyby a nedostatky v interpunkci (například špatné koncovky jako ‘spravedlivý páni’ nebo ‘blbý jste’), ale nenech se tím vůbec odradit, protože čtivost a plynulost příběhu tím nijak zásadně netrpí. Možná by jen občas neuškodilo mírně zkrátit vypravěčovy odbočky, aby samotný děj neztrácel tempo.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně podmanivý text, který dýchá láskou k tradičnímu vyprávění a orientální literatuře. Tvá schopnost udržet konzistentní hlas vypravěče a budovat živý svět je na amatérského autora na velmi vysoké úrovni. Pokud do budoucna věnuješ trochu více péče závěrečným korekturám gramatiky, budou tvé příběhy naprosto bezchybné. Jen tak dál, máš obrovský talent a tvé psaní má duši!