Mohamed, jak rodiče pána toho jménem obdařili, smál se nad tím titulem a pobaveně vypustil “Král Yusuf tedy jsi? Ó Vaše veličenstvo. Ty chloubo lidstva. Pokud ty jsi králem, já chalífou jsem samotným.” A smál se nad tím velikášstvím, nikoliv však posměšně. A když smích jeho ustal, důvod přítomnosti bratrů černých vyzvídal a chlapci muži prozradili, že do pouště se chystají a snad z hlouposti samotné, Rasul vyzradil, že zlato je tam čeká a Malik ho napomenul, že tajemství je hodnotné a prozrazovati jej cestu může překaziti, nebo poklad vyfouknouti.
Štěstí ovšem měli v tom, že muž, co oděn v bílém byl a s bratry černými rozmlouval, mladické legendy v jejich slovech slyšel a ač přímo ničeho neřekl, zlatu v jeskyni nevěřil. Místo toho o nástrahách písku promlouval a odraditi bratry černé od cesty se pokoušel, neb věděl, že pro chlapce nezkušené smrt tam číhati může. O armádách celých, kteří do pouště hrdě pochodovali, vyprávěl a o tom, jak později jen jejich kosti nalezeny byly, se vzpomenouti nebál.
Však sami znáte historii tuto. Sami víte, jaké hrůzy čekají na ty, kdo pouště se nebojí. Vzpomenouti stačí na ty, kdo s křížem na prsou do země svaté přicházeli a jaké pohromy je postihovali, když muži jejich žízní, hladem a malárií skomírali, neboť lži ďábelské poslouchali a ve jménu lží přicházeli a zločinů strašlivých se dopouštěli. Když domy svaté znesvětili a ženám nevinnost brali, a dokonce děti naše utrápili.
A vzpomenout si lze i na zlotřilce z plání východních , jak do zemí našich přišli a z lebek mučedníků pyramidy stavěli a pak v pouštích egyptských i arabských po tisících umírali. A vzpomenouti musíme, že i z našeho pléna hrůzy přicházejí a v pouštích našich umírají, neboť poušť, pánové velicí a dámy přenádherné, poušť výmluv nedbá a nedbalost trestá.
A apelovati se odhodlám, jak ten muž, co se jménem proroka honosil, sám apelovati se obtěžoval, že země naše skutečným darem vládne, neboť tak, jako křižáky zlotřilé do zemí svatých vpustila, tak je později zpět vyhnala a dnes se na ostrově kyperském krčí , neboť nás samotné ďábly nazývali a zatím se ďáblu na stolci římském klaněli a ten ďábel nejhorší Urban si říkal.
A zrovna tak i barbaři z plání východních, kteří svaté stránky pálili a na zem svatou posměšně močili, sami knihy naše otevřeli, moudrost jejich poznali a co zbourali, snažili se sami obnoviti, kajícně se Alláhu uklonili a z očí křivých a zlověstných se krásnými a velikými stali, neboť sami poznali, kde pravda leží a stoudnost předků svých dobyvačných, následovati nechtěli.
Hlasité předčítání