Tísnivé ticho nakonec přerušil Starý Dolejš, místní ožrala a bývalý horník, který se do Černolesí přiženil před mnoha lety.
„Já ho taky viděl. Štrádoval si to nedávno kolem mého domku.“ Na chvíli se zarazil a pak pokračoval: „A když nad tím tak přemejšlím, bylo to strašně divný.“
„Proč to bylo divné, pane Dolejš?“ zeptal se Franz.
„Cože, chlapče?“ odpověděl mu Dolejš s udiveným výrazem. V ruce, jež se mu klepala jako při zemětřesení, držel štamprli, kterou vzápětí do sebe obrátil.
Franz protočil panenky a zopakoval svou otázku: „Proč to bylo divné, když jste viděl Pavla?“
Dolejšovi, jako by konečně sepnuly ty správné závity.
„Jo, tohle. No víš, chlapče, zaprvý byl slušně oblečenej, evidentně byl taky střízlivej a nejdivnější na tom všem bylo…“
„Co?“ nevydržel to Vincek.
„Nejdivnější na tom všem bylo, že držel v ruce kytici růží.“
„Cože měl v ruce?“ ozval se výčepní, který zrovna ke stolu nesl další várku piv.
„Kytici bílejch růží. Víte, přesně takovýdle kvítka měla ráda jeho nebožka Marie. Proto mi to přišlo tak zatraceně divný a zůstalo mně to v tý mý palici.“
„Možná je nesl na hřbitov,“ chtěl odlehčit Franz.
„To asi ne, synku. Šel směrem k lesu.“
V hospodě to znovu ztichlo. Na tvářích všech hostů byla vidět nervozita. Prostorem se neslo jen monotónní vrčení lednice a otravné kapaní kohoutku. Kap, kap, kap,…
Ve vzduchu bylo cítit napětí.
Najednou se hospodou ozvala hrozivá rána. Všichni s leknutím nadskočili a otočili se směrem k místu odkud rána vyšla. To co uviděli nezapomenou do konce svých životů.
Na zemi se válel Petr Motyka, místní zedník. Trochu kořala, ale jinak dobrý chlap. Válel se na zemi a kopal nohama jako nějaký brouček, který se nemůže přetočit zpátky na nožičky. Dneska nasával od samého rána, což se značně projevovalo na jeho schopnosti postavit se zpátky na nohy.
„Co čumíte, pitomci?“ zařval s mírným pobavením a dál bojoval se zemskou gravitací.
„Hele, Peťane, co jsem ti říkal o tom houpání na židlích? Rozklížíš mi ji a ještě si přitom natlučeš šišku,“ ozval se výčepní.
„Je to moje šiška,“ odpověděl mu Petr, kterému se podařilo zvednout do sedu a masíroval si bouli na hlavě.
„Šiška jo, ale židle je moje.“
V tu ránu se celou hospodou rozezněl bouřlivý smích. Všichni jako by najednou zapomněli, co před chvíli řešili. Plíživá tíseň, která pomalu prostupovala celou hospodou, jako by chtěla všechny sežrat, byla najednou fuč. Všichni se vrátili k pití, hlučnému a veselému klábosení a na nějakého Pavla opět zapomněli.
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!