„Zdravím chlape. Potřeboval bych nějaké vysoké zrcadlo,“ řekl hrubým hlasem.
„To nebude problém. A chcete zrcadlo do koupelny nebo do předsíně nebo na chodbu? Chcete spíše široké nebo podélné?“
„To já nevím. Potřebuju prostě velké zrcadlo.“
Zašel jsem do skladu a vytáhnul velké třímetrové zrcadlo. Bylo to těžké jako prase. Sotva jsem to dotáhnul do prodejny. Držel jsem ho před chlapem, a aniž bych ho viděl, říkám: „Tak co? Může být?“ Jenomže odpověď se nenaskytla. Dal jsem mu ještě chvilku, aby si to mohl promyslet a ptám se znova. Jenomže zase bez odpovědi. Vykouknul jsem zpoza toho krámu, ale ten chlap nikde nebyl. Automaticky jsem se podíval na zvoneček u dveří, který by se měl ještě hýbat, když odešel. Jenomže jsem ho ani neuslyšel, ani jsem neviděl nějaký pohyb. Stál tam a padal na něj prach jako při každém jiném dnu. Nebudete tomu věřit, ale lidé si zrcadla do obchodů se zrcadly moc nechodí kupovat. Někde jsem slyšel, že to prý nejsou boty nebo co.
Opřel jsem ten třímetrový krám o stěnu a posadil se za pult. Přemýšlel jsem o tom chlapovi, který podezřele a nepozorovaně zmizel. Napadlo mě, jestli se třeba moc nestyděl za svou výšku. Já bych se rozhodně nestyděl. Proč taky? No tak je ten člověk vyšší než ostatní, to je toho.
Už byla skoro obědová pauza. Měl jsem hlad jako sup, co spatřil mršinu, když se zvonek rozezněl a do obchodu něco vkročilo. Co to bylo jsem nevěděl, protože mi pult zastíral kompletní výhled. Bylo mi líno vstát, a tak jsem opět pohlédl do zrcadla. Stál tam další chlap. Vstal jsem a pohlédl dolů. Měl asi metr dvacet. V tu chvíli jsem se necítil jako trpaslík, nýbrž jako čaroděj.
„Přejete si?“ říkám.
„Zdravím chlape, potřeboval bych nějaké malé zrcadlo,“ říká vysokým hlasem.
Na chvíli jsem se pozastavil nad větou, která mi byla povědomá, ale mávnul jsem rukou. Obešel jsem pult a s rukama v bok se rozhlédl po krámě. Všechny zrcadla byla větší než metr a půl. Krom teda nástěnných.
„A jaké zrcadlo si přejete? Do chodby? Do koupelny? Na stěnu? Na zem?“
„To já nevím. Potřebuju prostě malé zrcadlo.“
A tak jsem zašel do skladu a hned našel takové co mělo zhruba těch metr dvacet. Přišel jsem s tím zpátky a postavil to před něj. Všiml jsem si, že mám rozvázanou tkaničku, a tak jsem si ten druhý krám opřel o koleno a tkaničku si zavázal. „Tak co? Líbí se vám?“ řekl jsem a postavil se, jenomže ten skřítek zmizel. Zase se zvonek ani nehnul. Opřel jsem mini zrcadlo o pult a šel se podívat před krám, jestli nemáme nad dveřmi napsáno Krám zrcadel pro pohádkové bytosti. Jenomže neměli.
Vrátil jsem se za stůl. Poslíček mi zrovna přinesl pizzu. Moc dobře jsem sledoval, jak zvoní zvoneček nad dveřmi a jak se hýbe a chová, když poslíček obchod opouští. Všechno bylo v pořádku. Dal jsem se do své pizzy. Snědl jsem ji trochu rychle, a tak mě z toho rozbolel žaludek. Svalil jsem se do křesla a uvažoval, co budu dělat o víkendu. Nejspíš napíšu nějakou povídku nebo něco. Pošlu to do soutěže. Tentokrát jsem si byl jist, že to musí klapnout. Bylo to už pět let, co jsem posílal povídky do soutěží, ale jediný úspěch, který jsem zaznamenal, bylo, že mi jeden z porotců odpověděl, že to není špatné. Doslova napsal: Dobrý den. Tato povídka není špatná. Děkuji.
Hlasité předčítání