Richie si nejprve oprášil kalhoty a pak do auta nastoupil. Uvnitř to vonělo kůží a marihuanou. Zhluboka se nadechnul. Zatvářil se přesně jako jeho majitel.
„Přestaň dělat blbosti a už to nakopni,“ zavolal na něj Steve.
Richie sešlápnul spojku a otočil klíčem. Rolls Royce naskočil a divoce předl. Hluk auta v tak malé garáži hřměl jako bouře.
„Touhle károu bych odjel přímo do Zionu!“ smál se Richie.
„Do Zionu to jde jenom po vodě nebo po nebi ty blbče!“ řekl Steve a sednul si vedle něj.
Chvíli zkoušeli otáčky motoru a pak starý opravář zavelel, ať vyjede. Richie si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad. Přece jenom se vystavovat v Rolls Royce v takovém městě rozhodně neudělá dobrý dojem na ostatní. Už od mala se snažil vyvarovat všem trablům. A díky Stevovi se mu to dařilo. Byl to ostatně on, kdo se ho ujal, když Richiemu zastřelili rodiče.
„Uděláme projížďku. Projedeme k plážím, tam se dáme na hlavní. Pak vyjedeš za město a dáš se směrem ke Kingstonu.“
„Ke Kingstonu? Jsi blázen? Tam já nepojedu!“
„Je to mnohem bezpečnější. Musím to auto projet. Musím si být jistý, že je v pořádku. Má si pro něho zítra přijet.“
„Když to říkáš ty, tak to bude pravda. Irie! Tohle auto je bomba!“
Projeli ulicemi. Lidé se za nimi otáčeli. Stařec a dredatý kluk v Rolls Royce bylo pro zdejší obyvatele jako vidět Ráse Tafarího. Richie se nepřestával usmívat. Jako by byl dítětem.
„Bude ti už skoro osmadvacet, ale připadáš mi stejný jako když ti bylo patnáct!“
„Mi deh yah, Steve. Cítím se jako vyměněný!“
„Víš co? Zaboč ještě támhle k útesům.“
„Ale proč?“
„Uvidíš. Prostě tam zahni. Trochu si odpočineme. Pak to projedeme ke Kingstonu a zpět.“
Netrvalo dlouho a Rolls Royce zastavil u lavičky s výhledem na moře. Když byla sezóna, chodili tam turisti. Ta se pomalu blížila ke konci. Oba vystoupili a posadili se. Na nebi šlo ještě vidět několik mraků po bouři. Slunce na ně svítilo se stále silnější vervou.
„Nepřemýšlel jsi, že by ses nechal ostříhat?“ řekl Steve se smíchem a zakýval Richiemu s jedním z dredů.
„Small up yuhself, Steve! Nikdy!“
„Ale já se jenom tak ptám. Dáme si Doobie.“
„Tenhle tvůj starý slang pro Kayu. Nikdy si na něj nezvyknu. Kdo tomu ještě dneska říká Doobie.“
„Tráva, Doobie, Kaya, Spliff, záleží na tom? Na, tady máš a připal to.“
Oba kouřili joint a kochali se výhledem. Za zády jim stál starý Rolls Royce. Cítili se jako králové. Nic na ně nemohlo. Ti nejchudší lidé z těch nezapadlejší míst našeho světa si umí užít svobody nejvíce.
„Jaký je teda ten tvůj plán? Ještě ses nevzdal toho odjet do Zionu? Co když to tam nebude takové, jaké si představuješ?“ ptal se starý Steve. V jeho tónu šlo slyšet mírné znepokojení.
„To už jsme přece probírali. Je to tady pro mě malé. Já chci více. Najdu si tam práci. Papíry mám připravené. A budeš se tomu divit, ale já ti vlastně přišel něco říct.“
„Podej mi raději ještě Doobie, abych se na to mohl psychicky připravit.“
Richie podal Stevovi joint a sledoval, jak stařík slastně potáhnul. Rozžhavený konec se na pár okamžiků zbarvil do oranžova.
Hlasité předčítání
Opět moc hezké.