Richiemu se zvedl tep. Šlápnul na plyn. Namířil to rovnou do motorek, které se rozletěly do stran. Ten s nožem se ještě snažil doběhnout auto, ale to už měl Richie dostatečnou rychlost. Bušilo mu srdce, draly se mu slzy z očí. Jel tak zběsile, jak jen to šlo. Třas jeho dlaní tlumil volant. Čas od času si promnul obličej, aby viděl na cestu.
Dorazil k servisu, zajel rovnou do garáže a zavřel za sebou roletu. Ujistil se ještě, že ho nikdo nesledoval. Vzpomněl si na to, co mu říkal Steve. Začal hledat skrýš v podlaze. Po pár minutách na ni narazil. Byla pod gumovou rohožkou u stolku s nářadím. Tím nářadím, se kterým ho Steve jako kluka učil zacházet. Těmi šroubováky, které den ode dne poctivě čistil. Z hlavy se mu draly vzpomínky na úsměvy, které tu teď nebyly. Vytáhnul balík peněz a schoval si je do kalhot.
Vyšel zadním vchodem, prošel ulicí jako by se nic nedělo, i když se v jeho nitru odehrávalo něco nepopsatelně strašného. Hrůza a smutek mu vyháněli krev z těla. Jako by se svět kolem něj vzdálil.
Když došel ke své chatrči poblíž pláže, vytáhnul kufr, který měl připravený pro svou cestu, schoval do něj své úspory spolu s penězi od Steva, tolik oblečení, kolik jen zavazadlo dokázalo pojmout a vyrazil. Nasedl do svého VW Beetle a rozjel se vedlejšími cestami rovnou do Kingstonu.
Našel si ubytování v motelu poblíž přístavu. Skoro nevycházel ven. Měl neustále strach, že ho najdou ti tři. Celý týden se mu zdál jako rok. Nekonečné dny plné pláče. Vyšel jen jednou ven, aby se podíval, kde je přístav, ze kterého bude odjíždět, vyměnil peníze a koupil si jídlo. Došel až přímo na velké molo, které vedlo vysoko nad vodní hladinu. K takovým molům přijížděly jen zaoceánské lodě, které sem chrlily turisty. Teď tam však žádná loď nestála. Posadil se a vytáhl z kapsy jeho společnou fotografii se Stevem. Byli na ní ještě mladí. Richie v pubertě. Za nimi bylo jeho auto. Společně ho zrovna slavnostně opravili. Byl to jeden z mála velmi šťastných momentů v Richieho životě.
Vytáhl zapalovač a fotku zapálil.
„Už jsi přešel do Zionu. Já teď jedu do svého. Určitě se shledáme. Budu tě nosit v paměti,“ zašeptal a sledoval, jak popel mizí ve vzduchu.
V noci pořádně nespal. Pořád přemýšlel nad tím, jaká bude jeho cesta a co bude dělat, až dojede do svého cíle. Už časně ráno dorazil na pláže u přístavů. Loď tam ještě nebyla. Měla připlout něco kolem poledne. Seděl v písku, vedle něj položený kufr. Snídal ovoce, které si koupil po cestě. Poslouchal šumění moře a uvažoval, jestli mu po jeho zemi bude přece jenom něco scházet.
Možná to moře, taky hudba. Možná i ti lidé. Je to prostředím, že někteří z nich bývají takhle zlí? uvažoval. Slunce mezitím svítilo všem do kroku. V dáli se objevila loď a zanedlouho přistávala u dlouhého mola.
Richie vzal kufr a šel počkat, až se všichni ostatní vylodí, aby mohl vzápětí nastoupit. Odjezd byl naplánován až na třetí hodinu, ale už se mu nechtělo čekat. Navíc byl dost unavený, takže uvažoval, že si po příchodu do kajuty ze všeho nejdříve zdřímne.
Hlasité předčítání
Opět moc hezké.