“Zimu musíme přečkat. Nedá se nic jinýho dělat,“ říkal otec, když teplota zmizela hluboko pod nulou. Snad sám sebe přesvědčil, že právě sílící chlad vzal jeho dcerce dědečka. Prázdno, jaké tu po něm zbylo, jako by se s ubíhajícím časem jen šířilo. A předvánoční čas s povinnostmi, ke kterým se ten člověk s marnivostí sobě vlastní připoutal, jen umocňoval jeho marné rozpoložení, z nějž jako by nebylo úniku. Uprostřed toho všeho málem by zapomněl, jak se ještě nedávno nemohl dočkat prvních Vánoc ve své vlastní rodině. Všední starosti, jejichž zhoubné moci se podvolil, překryly většinu pozůstatků jeho nadšení. Napětí rostlo a ani jeden z rodičů nesvedl nákaze přívalu pochmurných myšlenek odolat. Jako by ze sevření nudných povinností, šera, tmy a mrazivých teplot nebylo uniknutí. Drásající pláč ani ne půlročního miminka, probdělé noci a prohlubující se únava vytlačovala ze scény poslední slábnoucí nitky světla. Když pak přece jen kalendář ohlásil onen den, jen s vypětím posledních sil dokázali se jako stébla chytit jeho magického půvabu, jenž je svou mystickou energií vyvedl z hlubin rodinného temna.
A tak k jejich nesmírnému překvapení tyto Vánoce vykreslily v paměti vzpomínku, která zářila mezi ostatními a nedovolila dát na sebe zapomenout. Nebylo možné nechat vyblednout obraz maličkého děvčátka, jež s úžasem věnuje doširoka rozevřený pohled zářícímu vánočnímu stromu. Moc toho okamžiku je nepouštěla ze svých spárů. Setrvala v jejich přítomnosti, i když se opadaný smrček změnil v otop a nenáviděný leden s únorem nekonečnou šedí a mrazem opanovaly počátek nového roku. A ty dva věčné měsíce, které bylo jak loni třeba přetrpět, se zas jako naschvál nesnesitelně vlekly. Jejich vláda zdála se být nezdolná. S nadějí vyhlížel první hřejivé paprsky naší hvězdy, jež oznámí znovu se opakující vítězství života nad smrtí. Byl tak nedočkavý uprostřed šera zvolna se prodlužujících dnů, až málem přehlédl, kolik sněhuláků za ten čas smělo vyrůst v jeho okolí. Kolik stop saní se během dětského dovádění otisklo ve stále přibývajícím sněhu. A kolik trosek sněhových koulí, coby památek po prudkých bitvách, vyzdobilo fasády sousedních domů. Kdo chtěl a mohl, dokázal spatřit a využít možnosti, které zima poskytovala k probuzení a zachování lidské radosti. Nakonec i nedávná smrt nejstaršího člena rodiny zdála se najednou smysluplná, když svou energii odevzdal okolnímu prostoru, tak jak ji před mnoha desetiletími od něj darem dostal, a do srdcí a myslí těch, co zůstali, se jasnými barvami mohl pokojně otisknout obraz jeho duše. Vše kolem ukazovalo stinnou i přívětivější tvář. Bylo jen na něm, které z nich věnuje svou výhradní pozornost.
—
Jak na to vše mohl zapomenout? A zapomněl doopravdy? Byl natolik slepý, že nic z veselí kolem sebe neviděl? Ale kdeže! Něco takového se přece zapomenout ani přehlédnout nedá. Vždy, když už nedokázal prohlédnout skrz dusivá oblaka nesnází a překážek, jež s sebou každý díl roku přináší, roztrhla se tato ostřím jeho zraku, který nakonec vždy dokázal spatřit vše dobré, co bylo díky jaru, létu, zimě či podzimu na tomto světě možné. A pokud něco z toho začalo působit fádně či ohraně, roční doby se vystřídaly, předaly žezlo dál, aby nová vládkyně vyjevila zas něco dalšího a nečekaného. Již nepopřeje slechu tomu dotěrnému hlasu, který připomíná jen strasti a zmar každého z těch období, zatímco planeta dál pokračuje ve své cestě kolem galaxií vláčeného Slunce. Vždyť jak pestré je každé z nich! A každé má, co nabídnout. A každé je možné v napětí vyhlížet. Nejen pro to známé, co nosí vždy, ale i pro to nové, které se také pokaždé objeví. Bylo mu jasné, že jinde by žít nevedl. Vše jako by tu bylo dokonale načasováno a střídání ročních dob u vesla moci přicházelo vždy v tu správnou chvilku, aby kouzlo každé z nich nemohlo zevšednět. A tak minul únor. Denní svit se jako jemné matčino pohlazení rozléval po stále delší čas a březen tak mohl nenápadně ohlásit příchod jara. Ne ne, nezapomněl. Ani když jej první nesmělý deštík až na kůži promáčel, nerozvztekal se. Postěžoval si, ulevil, ale kráčel dál povzbuzován přibývajícím teplem. Dcerka si občas zaplakala, ale co na tom, když ji mohl sledovat, jak den ode dne sílí? Jako had se mu již plížila kolem nohou a dožadovala se pozornosti a chvály, zatímco je maminka láskyplně pozorovala. Zima se odporoučela právě v okamžiku, kdy už jí bylo až až. Tak jako vždycky. Byla to chvíle, kdy byl připraven přivítat jaro a vše dobré, co přinášelo.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Myšlenka koloběhu života zrcadlícího se ve střídání ročních období je sice klasickým literárním motivem, ale zpracoval jsi ji s velkou citlivostí a hloubkou. Kontrast mezi odcházejícím starcem a nově narozeným dítětem dává příběhu silný existenciální přesah. Zápletka je spíše vnitřní a meditativní, což textu sluší, i když by snesl špetku více originality v samotném ději.
Atmosféra – ★★★★★
Tady text naprosto exceluje, protože se ti podařilo vytvořit neuvěřitelně podmanivou a melancholickou náladu, která čtenáře okamžitě pohltí. Popisy přírody a změn počasí dokonale rezonují s vnitřním prožíváním postav a jejich emocemi. Přechody mezi smutkem ze ztráty a radostí z nového života působí velmi přirozeně a dojemně.
Provedení – ★★★☆☆
Máš velmi bohatou slovní zásobu a cit pro poetická přirovnání, ale text občas trpí přílišnou šroubovaností a složitými větnými konstrukcemi, které brzdí čtivost. V textu se objevují drobné gramatické chyby a překlepy (např. ‘kolem mně’ místo mě, ‘povedly jablka’, ‘prchavé dojmu’), ale ty lze snadno vychytat při korektuře. Dialogy působí trochu strojeně, zkus je příště napsat více tak, jak by lidé mluvili v běžném životě, aby text plynul ještě přirozeněji.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi krásný, poetický a hluboce zamyšlený text, který ukazuje tvůj velký cit pro detail a schopnost pracovat s emocemi. Ačkoliv je potřeba zapracovat na plynulosti vět a přirozenosti dialogů, tvůj literární hlas je už nyní velmi silný a osobitý. Rozhodně v psaní pokračuj, máš obrovský potenciál předávat čtenářům silné myšlenky.