Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již nedělalo potíže provést to efektivně, tedy zhluboka a s přiměřenou dávkou životní moudrosti, jíž se mu do těchto dnů podařilo nabýt. Jaro bylo ten tam, jeho vláda se rozpustila ve vlnách tetelícího se letního vedra a ostrých lijáků. Jako by na něj již zapomněl. Přesto si aspoň něco z jeho odrazu stále nesl s sebou. Bezděky se mu vybavil obraz zvolna se rozvíjejícího květu, jenž vzápětí podlehl zhoubně tvořivé síle času.
“Kdepak, mladej, nikdo mi nedal na vybranou. Ani jednou! Prostě jsem tu musel žít. Narodil jsem se tu a prostě žil. Tímhle světem kolem mně. Mým prostřednictvím pak žil zas on. Tak jednoduše to chodí. A ať se mi dařilo jakkoliv, věř nebo ne, nakonec se mi tu zalíbilo a já dokázal ocenit, co tento kraj nabízí a dává a žádá na oplátku. “ Sklopil oči do hrnku s čajem a rumem a zhluboka si odkašlal. Přesto zatoužil po cigaretě. Když za okamžik místnost opustil, zeť si zoufale povzdechl.
Venku se mezitím spustil déšť. Několikrát se zablýsklo. Průtrž mračen nabývala na síle. Dvorem se valily proudy vody. Na své cestě porazily několik květináčů a kutálely je až k odpadnímu kanálu. Obsah některých se vyplavil uprostřed dvora, hlína se rozpustila v řídnoucí bláto a nezadržitelnému přívalu tak vzdorovaly již jen obnažené kořeny k nepoznání uválených muškátů bezvládně spočívajících na betonové dlažbě. Ta však jen stěží poskytne dostatek energie k zachování života umírající květiny.
Se zdánlivě odcházejícím přívalem bouře vyrazil zpoza dveří náhlý výbuch dětského pláče. Ač k nevíře, děvčátko se mělo čile k životu. Jako by snad pláč měl být pravým vyjádřením jeho podstaty. Ať byl, či ne, vyznačoval se krajní účinností coby projev snahy ukřičeného novorozence o přežití. Dokonce i pozornost onoho mírně nahluchlého staříka upoutal. Jeho oči zvlhly a letmým pohledem zavadil o nástěnné hodiny. V tu chvíli měřený čas přestal být významný. Vichřice opět zesílila. Hromy ještě neřekly poslední slovo. Jako by nově příchozímu uzlíčku svalů, buněk a atomů hodlaly cosi naznačit. Ten s nečekanou silou zaplakal znovu a pak zmlkl. Hustá mračna prořízl paprsek slunečního svitu. Déšť z čista jasna ustal, bouře jako by se zhmotnila jen z neklidných představ těch čtyř, kteří se pro tu chvíli cítili jako ve středu vesmíru. Jen povalené květináče a trsy trávy sčesané směrem k víku povrchové kanalizace připomínaly její nedávnou přítomnost. Děcko s uspokojením sálo matčino mléko.
Nenadálý příval horka však zanedlouho dvůr vysušil a deštěm osvěžený vzduch se naplnil bzukotem včel, vos a much. Ptáci se znovu odvážili do výšin, kde pokračovali ve svých nekonečných hmyzích hodech. Jen koruny stromů ještě nějakou chvíli svlažovaly zem pod nimi, jako by se snažily předat zemi, co jen mohly z nadílky životodárné vody. Nebe se pročistilo. Kdo by jen uvěřil, že před několika málo okamžiky tu vládla nemilosrdná smršť, která nebyla sto vnímat život a smrt, či dokonce odlišit jednu od druhé. Dávala i brala bez rozdílu. Dávala prostřednictví smrti, brala životem.
Hlasité předčítání