Křehká panna seděla v temném koutě věže, její útlý pas svíral zkažený dech saně a její křehké tělo se třáslo v ozvěnách, které zvíře před šedými zdmi hradu vydávalo.
Princezna Adriana byla odvlečena v drápech saně před více než dvěma týdny, a i když každý v království znal proroctví, až do osudné chvíle všechny sytila naděje, která věřila silnému zabezpečení hradu.
„Ach,“ povzdechla si Adriana a pohlédla do dáli skrz zamřížované okénko. Svůj zrak upřela na pahorek, který se tyčil nad hlubokým lesy, a jehož vrchol olizovaly sluneční paprsky.
Při této podívané se v jejím srdíčku zablýskla naděje, že si pro ni přeci brzy přijde princ David, přesně tak jak praví zbytek legendy.
Při vzpomínce na něj se zachvěla, jak moc si přála být v bezpečí jeho silného objetí. Naděje, že bude brzy pod rytířovo štítem, princeznu ukolébala do sladkého snění.
Měla tolik času na brouzdání ve své hlavě, malovala si svět po boku prince. Bude jistě opředena nitmi závisti princezny Anny, která už se dlouho snažila vetřít do jeho přízně.
Zvuk dusotu kopyt se vyšplhal až do výšin k mladé panně. „Můj zachránce, můj hrdino!“ vykřikla s nadšením Adriana a ladně proplula blíže k okenní mříži, aby ukořistila aspoň trochu pohledu na svého milého.
Její oči se leskly v zalití slz při spatření Davida před pochmurnou stavbou.
Princ vytasil z pochvy meč a v odlesku zbraně spatřil rozšířené zorničky saně, která stála za ním. Poryv páchnoucího dechu draka opřádal muže.
Princ se svižně otočil, natáhl ruku a zamířil šavlí směrem k srdci zvířete. Drak zafuněl.
Princezna dychtivě upínala zrak na svého udatného zachránce, nemohla se odlepit od představení, ač veškeré násilí se jí vždy příčilo. Tolik se těšila, až ji David vysvobodí a odveze zpět na zámek.
V tom však princ klopýtl, jeho pevný stisk povolil a meč s cinkotem narazil do kamenné dlažby. David se otočil, udělal pár kroků a vyšvihl se na svého oře, který čekal opodál. Pod kopyty koně se rozvířil prach a postupně zmizel v pohlcení okolního lesa. Adriana nemohla uvěřit tomu, co právě viděla. Její silueta uvnitř věžní komnaty klesla k zemi.
Zhořklá rosa beznaděje ji pálila v očích. V hlavě si skládala puzzle s princem Davidem. Jeho kachektická postava se lámala ve větru, jeho zženštilé ruce zakrývaly rukavičky a z jeho nitra zela prázdnota. Venku se zahřmělo, noc hvězdy tiše porodila.
Princezna si otřela slzy, stoupla si, narovnala se a vypnula hruď. Ozdobnou krajkou, kterou strhla z šatů, si uvázala vlasy do ohonu. Odkopla střevíce, její paty došláply na zem a lýtka pocítila stabilitu. Ráznými kroky prošla místností ke dveřím. Pevně sevřela kliku, zatlačila za ni a dveře se s vrzotem otevřely.
Vedle vchodu plála pochodeň. Uchopila ji a pokračovala dolů po točivých schodech. Vyšla až před věž s údivem, že nikde neviselo tisíce zámků. Drak spal a pokojně funěl.
Dívka se sklonila, aby mohla zvednout Davidův meč. Uchopila šavli, natáhla ruku a zamířila směrem k srdci bestie. Vítr zasvištěl, a sfoukl hořící pochodeň, kterou Adriana odložila opodál. Saň se probudila. Byla na dosah meče. Stačil mžik a byla by zabita.
Princezna ovšem stála jako v okovech a po zahledění do drakovo hlubokých očí zbraň odhodila. Jako by v nich spatřila střípek něčeho dobrého. Něčeho, co jí nedovolovalo ho zavraždit. „Neboj,“ řekla hlasitě pevným hlasem a natáhla k drakovi holé ruce.
Saň sklopila hlavu, poklonila se princezně, zachrčela a v tónu ozvěn jejího hlasu princezna uslyšela drakovu prosbu.
„Nyní chápu, že můj pobyt zde měl účel,“ odvětilo svérázně děvče, „ale teprve teď vím, co se mi snažíš říct.“ Princezna přistoupila k sani, pohladila ji po tlamě a špitla: „Pomohu ti.“ Drak s důvěrou pootevřel pusu. „Víc,“ poprosila.
Zvíře pohnulo dolní čelistí, oddálilo ji od horní a poskytlo výjev do svého chřtánu. „Výborně,“ pochválila jej a trochu se ušklíbla v oparu halitózy. „Už to vidím,“ pronesla a zahleděla se na kazem destruovanou dolní stoličku, „moment.“
Princezna ve vteřině zmizela v pevnosti a za chvíli přispěchala nazpět. V náruči nesla lano, které zahlédla při úprku z věže a lahev rumu. Na lahvi byl značný nános prachu a zub času ji dávno omotal do pavučin. Nalila do draka alkohol a svázala ho. Pak se opět sehnula k zemi a zdvihla odhozenou šavli.
Drak se otřásl, až to zadunělo, a znovu rozevřel tlamu dokořán. Panna uvolnila mečem závěsný aparát zubu a posléze vynaložila veškeré úsilí, aby stoličku mečem vypáčila. Pot ji lemoval tváře, ale ve vichřici, která právě začala, stála bez hnutí.
♠ ♠ ♠
Slunce roztančilo své paprsky a zalévalo den do letní melodie. Adriana stála na nádvoří vedle záhonu růží, byla krásná jako ony. Ale stejně jako růže, i ona byla osázena ostny.
„Kočár už přijíždí,“ upozornil ji zahradník.
„Sláva,“ zvolala a rozběhla se přivítat návštěvu.
„Vítám tě na svém zámku,“ pronesla Adriana k dívce, která právě vystupovala z kočáru, a rozpačitě se ohlédla. „Cestuješ sama, bez doprovodu?“ dodala.
„Jistě,“ skočila jí do řeči princezna Anna, „ale každý přece ví, že ve tvém království dohlíží na pořádek samotný drak, a o tvé síle, královno, nikdo nepochybuje.“
Královně se rozhořely tváře, objala a políbila přítelkyni na uvítanou.
„Opravdu, o tvé udatnosti dozajista sní nejeden rytíř,“ dodala princezna.
Hlasité předčítání