Zvrat přišel až ten den k večeru. Všichni úředníci už zmizeli. V krámu se objevovali jen náhodní kolemjdoucí. Kouřil jsem cigaretu pro změnu před krámem a pozoroval ty proudící davy lidí nucených dýchat smog, který se mezi budovy držel jako pavouk své sítě. Típal jsem zrovna cigaretu botou o zem, když ke mně přistoupil nějaký chlap. Neviděl jsem mu ani do obličeje. Měl černé vlasy, které mu sahaly po ramena. Bradu měl sklopenou dolů. Malá nenápadná postava. Nejspíš se na mě díval jen očima. Ale za svůj život jsem viděl už velkou hromadu podivínů. Ani tenhle mě na první dojem moc nerozhodil.
„Máte otevřeno?“
„Za hodinu zavírám,“ řekl jsem a vešel do obchodu. Muž poslušně za mnou.
Postavil jsem se za pult, opřel se o něj oběma rukama a ještě jednou si toho chlapa změřil. Byl oblečený celý v černém. Černé vlasy, boty, kalhoty, bunda a když mírně zvedl hlavu, měl i černý pohled.
„Tak co si budete přát? Snad ne vránu,“ zavtipkoval jsem.
„Vránu ne,“ odpověděl hlubokým hlasem. Napadlo mě, že smysl pro humor nebude jeho silná stránka.
„Tak s čím jiným můžu posloužit?“ Přišlo mi, že vypadá nanejvýš tak na mého vrstevníka.
„Mám pro vás speciální prosbu. Zaplatím vám dva tácy za to, když mi za sedm dnů prodáte maso neviditelného tvora.“
Tak přece má smysl pro humor, pomyslel jsem si. Zůstal jsem však mlčet. Zajímalo mě, co z něj vypadne dál.
„Zaplatím vám zálohu pět set. A za sedm dní si pro něj přijdu,“ dodal a vytáhl prachy z kapsy.
„Hele chlape. Nevím, co je to neviditelný tvor, ale nic takového tady neprodávám.“
„Přijdu za sedm dní. Zbytek zaplatím až při předání.“
Očividně to myslel vážně.
„Tak dobře. A přeje si ho pán naporcovat nebo vcelku?“
„To nechám na vás,“ odpověděl, položil bankovky na pult a odešel.
Chvíli jsem se za ním ještě díval a kýval nevěřícně hlavou. Tak či onak, dva tácy byla pro mě hromada peněz. Takovou sumu jsem vydělal za dva týdny. Řekl jsem si: chce mít neviditelného tvora, má ho mít. Naporcuju ho přímo před ním a bude.
Úterý vypadalo docela podobně. Zavřel jsem ten den o hodinu dřív, protože se mi zachtělo po nějaké nové staré senzaci z antikvariátu. Přešel jsem ulici k obchodu a vešel dovnitř. Našel jsem tam prodavače zahrabaného mezi hromadou knih. Byl nimi doslova obestavěn.
„Čau. Stavíš si z toho hrad nebo co?“
„Ale ahoj,“ zaznělo zpoza knižní zdi a až pak vykouknul mladý asijský kluk. Nosil brýle a dal si záležet na tom, ať má na sobě vždy čistou košili. Jako řezník jsem se mu často za to posmíval. Byl to ale vesměs hodný kluk. Velmi inteligentní. Vždycky dobře poradil. „Třídím,“ dodal jednoslovně a vyšel z hromady nadobro.
„Řekni mi. Myslíš si, že to tady jednou vyprodáš?“ Mávnul jsem rukou po okolí.
„To sotva,“ uchechtl se. „Ale nemůžu si pomoct. Jinak by ty knížky vyhodili. To je radši přeberu a vystavím. Když už nic, alespoň si je přečtu.“
„Na přečtení tolika knih bys potřeboval, aby tě bylo rovnou několik. Nebo abys žil tak do dvoustovky.“
„Co ty víš? Možné je úplně všechno,“ odbyl můj vtípek. „Co přivádí tebe?“
Hlasité předčítání
Uviznul jsem, coby cyklista, při bouřce v malé autobusové zastávce na Vysočině. V té skromné, ale úžasné pohodě, jsem se začetl do vaší povídky. Přečetl jsem ji jedním dechem.
Byl to moc příjemně strávený čas.