Po chvíli zahrabal v pytli. Šlo vidět, jak v ruce jako by drží mrtvolu neviditelného tvora. Jako by si ho prohlížel. Dokonce si k němu snad i přičichl. A pak otevřel hubu dokořán a zakousnul se. Teda nezakousnul se. Začal tu mrtvolu žrát jako hladový vlk. Trhal to na neviditelné cáry. A znovu zabodával své zuby. Cpal se jako smyslů zbavený. Lidé ho obcházeli obloukem. Já jen nepřestával žasnout. Ten magor se snad úplně zbláznil. Anebo jsem se snad úplně zbláznil já.
Když to po nějaké době nejspíš spořádal všechno, najednou sebou trhnul a otočil se přímo mým směrem. Uviděl jsem pod jeho vlasy jen záblesk žlutých očí. Takových, jaké jsem viděl onu noc souboje u mě doma. Zasyčel na mě čtyřmi tesáky, a? A prostě zmizel!
Utíkal jsem zpátky k obchodům. Tak rychle jsem ještě neběžel. Ale nemířil jsem do řeznictví, ale přímo do antikvariátu. Vběhl jsem dovnitř jako smyslů zbavený. Kluk si zrovna něco za svým malým stolečkem pročítal. Chytil jsem ho rovnou za límec jeho košile a začal s ním cloumat.
„Co se stane, až to zvíře někdo sežere! Řekni mi, co se začne dít, až to ďábelské stvoření někdo sežere!“ řval jsem.
„Může změnit svět! Může změnit svět!“
„Jak jako změnit svět, ty vole? Buď kurva konkrétní!“
A jak jsem tam toho kluka držel za límec, všechny knihy začínaly mizet. A začaly mizet i zdi. A pak i domy a auta. A moje řeznictví přes ulici. Začala mizet podlaha pod námi. Začaly mizet dráty sloupů vysokého napětí, komíny, obchodní centra, fabriky. Než jsme se nadáli, zůstali jsme stát uprostřed přírody. Takové, jaká tam byla dřív než to město. A pak se všechno začínalo zase vracet. Antikvariát byl zpátky. Vyšli jsme ven. Mimo mrakodrapy, honosné budovy, smrad smogu a nevyčerpatelný stres tu byla jen hromada zmatených lidí a příjemné prostředí s malým řeznictvím a obchůdky.
Hlasité předčítání
Uviznul jsem, coby cyklista, při bouřce v malé autobusové zastávce na Vysočině. V té skromné, ale úžasné pohodě, jsem se začetl do vaší povídky. Přečetl jsem ji jedním dechem.
Byl to moc příjemně strávený čas.